Bez Minseoka nestíhala. Fungovat na dvou místech najednou prostě nezvládala, až nakonec musela zavřít dříve, než bylo psáno na ceduli s otevírací dobou. Seděla pak u jednoho ze stolů, pila kávu a snad už jako po sté přemýšlela, jak situaci, v níž je, vyřeší.
Nechápala, co za podivné pouto si vytvořila k Baekhyunovi, ale moc dobře věděla, že ji ničí. Děsí a láká zároveň. Proč, když by měla cítit jen to špatné, tak se to na druhé straně vyvažuje? Proč jí běhá mráz po zádech při jakékoli vzpomínce na momenty, kdy se s ním setkávala a ještě vůbec netušila, co je zač a do jakého zmatku uvede její život, proč ta husí kůže, když jí ty emoce s tím spojené vlastně nevadí, jelikož strach v této formě jako by ani strachem nebyl?
Nerozuměla sama sobě a to všechno jí ke konci akorát vždy přivodilo úzkost, s níž nevěděla, jak se vypořádat.
Z myšlenek ji vytrhl zvonek u dveří, který oznamoval nově příchozího.
"Promiň tě, ale dnes už je výjimečně zavřeno, přijdte-."
Tu větu ani nedořekla, jen s překvapením zůstala hledět na člověka, jehož přítomnost ji na malý moment vyrazila dech.
VOCÊ ESTÁ LENDO
HIDE AND SEEK | bbh ✔
Fanfic"Mám pocit, jako kdybych měla někoho neustále za zády." ~~~ "Nikdy neutečeš před tím, kdo skutečně jsi, nikdy se neschováš."
