Měla trochu výčitky, to nemohla popřít, no měla rovněž za to, že nakonec udělala to nejlepší co mohla. Rozhodně totiž neoplývala náladou na to, aby byla v něčí společnosti a v Minseokově už vůbec ne. Poznala, že jej naštvala a nechtěla pokračovat v ničem, co by tu podivnou atmosféru mezi nimi zvětšovalo, a tak raději odmítla jeho nabídku ohledně toho, že ji doprovodí domů.
Dnešek byl jednoduše divný a srovnat si tak myšlenky naprosto o samotě pro ni byla ideální volba i navzdory nejistotě, kterou během cesty k jejímu domovu opět pociťovala. Nejistota, která ji neopouštěla již několik hodin.
Nedovedla si vysvětlit proč, nedovedla si vysvětlit všechny ty emoce, co cítila, když ji sledoval. Bylo to až tak zlé, že neměla ani dostatek kuráže na to, aby se na něj podívala, a spatřila tak jeho tvář.
Zatřásla hlavou, snažíc se alespoň na malou chvíli zahnat všechny ty myšlenky pryč, protože reálně to už přestávala snášet, načež začala ve svém batohu pátrat po klíčích, zatímco se po dlážděné cestičce blížila ke dveřím jejího domu.
Konečně, pomyslela si.
V dalším momentě však doslova ustrnula v pohybu.
Mráz.
Rozběhl se jí po zádech a její tělo se samovolně pod náporem náhlé nervozity a vlny strachu otřáslo.
Kolikrát to byla jen její domněnka, neblahé tušení, ale nyní o tom byla s otupující hrůzou přesvědčena.
Byl za ní.
Skutečný.
"Deset vteřin."
Ten hlas... Podmanivý a až příliš blízko.
"Co kdybys měla deset vteřin na to se schovat?"
ČTEŠ
HIDE AND SEEK | bbh ✔
Fanfikce"Mám pocit, jako kdybych měla někoho neustále za zády." ~~~ "Nikdy neutečeš před tím, kdo skutečně jsi, nikdy se neschováš."
