"Tak se měj. Uvidíme se v práci."
"Jo, uvidíme. Ještě jednou děkuju."
"Za málo." Usmál se a s prostým ahoj se dal na odchod.
Bo si povzdechla. Využívala jeho sympatií... No ještě o to horší bylo, že neměla nikoho jiného. Minseok byl jediným člověkem v jejím životě, jehož mohla nazývat kamarádem a i o tom vzhledem ke všemu kolikrát pochybovala.
"Víš, jsem vcelku zklamaný."
Všechny pocity z minula se vrátily. S o dost větší intenzitou.
Znala ho. Ten hlas. Děsil ji.
Chtěla tak křičet. Zavolat o pomoc. Stále ještě viděla vzdalující se postavu Minseoka. Jistě by ji slyšel. Ale dlaň překrývající její ústa jí v tom zabránila.
"No tak. Přece to nebudeš kazit ještě víc."
Byl příliš blízko.
"Jo, mluvím o něm. Proč do toho zatahuješ někoho dalšího? Jeho nepotřebujeme. Má to být jen mezi námi. Mezi námi dvěma, Bo."
Marně se snažila z jeho sevření vyprostit, marně se snažila promluvit... Bránil jí naprosto ve všem.
"Ale... Pročpak pláčeš?"
Bylo jí špatně z toho naoko lítostivého tónu.
"Přestaň s tím, ano? Přece nebudeš brečet jak malé dítě. Ta pravá zábava teprve přijde a ty máš mnohem na víc než na hloupé slzy."
Její tělo ochabovalo. Neměla sílu, strach ji pohlcoval čím dál tím více.
"Deset vteřin, pamatuješ? To byl pěkný začátek. Nechal jsem tě však. Ale co kdybychom si teď dali víc času, co říkáš?"
Vůbec nic, protože v ten moment jí zradila jak její mysl, tak i její tělo.
YOU ARE READING
HIDE AND SEEK | bbh ✔
Fanfiction"Mám pocit, jako kdybych měla někoho neustále za zády." ~~~ "Nikdy neutečeš před tím, kdo skutečně jsi, nikdy se neschováš."
