Rychle jsem ji zaklapla.
,,C-co tu děláte?" Vykoktala jsem ze sebe otázku mířenou k mým prarodičům.
,,Chtěli jsme ti udělat radost," chopila se slova babička. ,,Abys tu nebyla sama." Děda přikývl.
,,Ale-" nestihla jsem to doříct, ve dveřích se objevil Chris.
Všichni čtyři jsme stáli ve dveřích a zírali na sebe.
,,To je tvůj...?" Zeptal se děda.
,,...spolužák." dořekla jsem. ,,Jdu ho doučovat. Proto jsem byla tak mimo, když jste přijeli."
,,To nevadí, já odejdu. Nebudu rušit," usmál se na mě Chris.
Ten jeho úsměv!
Nestihla jsem ani nic namítnout a Chris už šel směrem domů. Bylo mi to líto, těšila jsem se. Na něj. Na nás. Na nás dva. Že budeme o samotě.
Chtělo se mi brečet! Chtělo se mi řvát!
Ale teď je tu babi a děda. Super...
Posadili jsme se do obýváku na pohovku. Vzápětí jsem však vstala a šla udělat mým příbuzným čaj.
Chvíli jsme si povídali, pak jsme si pustili televizi, což mě přímo užíralo. Jak už jsem předtím zmínila, nic tam není. Babi to nechala na jakémsi černobílém filmu pro pamětníky.
Bože! Samozřejmě, že je mám ráda, ale dívat se s nimi na televizi je opravdu zážitek.
Asi po půl hodině nekonečné nudy jsem se odhodlala skoncovat s tím vším, co se dělo doposud. ,,Nechcete si zahrát Člověče, nezlob se?" Kdybych jim nabídla jiné hry, určitě by odmítli. Teď mám alespoň malou šanci.
Babi s dědou si vyměnili pohledy. ,,Proč ne," babička se na mě mile usmála a já jí úsměv oplatila. A už jsem si to cupitala do pokoje, kde mám na poličce stolní hry. Chňapnu hranatou krabici asi z 18. století a běžím za mými druhými rodiči.
Hra je připravená a už zbývá jen vybrat barvy.
,,Já budu žlutá!" Zvolám nahlas, aby mě oba slyšeli. Přecejen už nejsou nejmladší a nepřežila bych, kdyby mi někdo mou milovanou žlutou vyfoukl.
Žlutá je moje.
Babi si vybrala červenou a děda následně zelenou. Modrou jsem dala bokem.
Začali jsme hrát a hned po třetím hodu mě babča vyhodila. Super, teď nemám žádnou figurku v poli.
Vůbec mi ta hra nešla. Pořád mě někdo vyhazoval, a když už jsem se dostala k domečku, děda mě vyhodí. ,,To jsem ráda, že se dobře bavíte," okomentovala jsem mírně uraženě dědův a babiččin smích.
,,Člověče, nezlob se!" Zasmál se děda. ,,Od toho se ta hra jmenuje. Aby ses nezlobila."
No jo, mají pravdu. Je to jen hra. V životě jsou i důležitější věci.
Určitě to znáte: Kdo nemá štěstí ve hře, má štěstí v lásce.
Nakonec po dlouhém boji prarodičů vyhrál děda. Já s jednou figurkou v domečku nehrála žádnou roli.
.
.
.
.
.
A padesátá třetí kapitola je zde. :D
Chudáček Chris. 😩
Nevím co psát. Tak teda děkuji (jako vždy) za přečtení i vote.⭐
A jestli se sem někdo dočte, tak oznamuji, že chystám novou "knihu" jménem Deník malé rebelky. Taky budu ráda za každé přečtení... ^^
أنت تقرأ
Léčba láskou
العاطفيةSilke je holka jako každá druhá. Vždy šla s davem, nikdy nijak zvlášť nevyčnívala. Tedy do dne D, kdy se dozvěděla nečekanou zprávu. Je ihned převezena do nemocnice, která se na dlouhou dobu stane jejím domovem. Unudí se tam sama k smrti? Dostane v...
