Léčba láskou

2 - Velká změna

V čekárně bylo skoro deset lidí! Měla jsem co dělat, abych se tam neskácela k zemi. Bylo by to spíš kvůli mé nevolnosti a bolestem než kvůli čekání. Já to v pohodě přečkám na mobilu...

Po hodině a necelých třiceti minutách jsme se konečně zvedly z těch nepohodlných židliček a daly se směrem k doktorce. Vůbec jsem se tam netěšila. Bála jsem se, co bude. Ale brala jsem to z té lepší stránky, třeba mi pak nebude tak blbě.

S úsměvem jsme se pozdravily, ale poté už se všem nálada zhoršila. Já ji však měla po celou dobu úplně stejnou. Kdo by měl dobrou náladu, když ho bolí celé tělo?
Potom už jsem je moc neposlouchala, protože jsem se nedokázala soustředit, ale zaslechla jsem ta nejdůležitější slova: bohužel, mrzí, vážné, meningokok, nemocnice, hned.
Při odchodu se s námi rozloučila. ,,Máte štěstí, že jste přišli tak brzy!"

A hned jsme jeli do nemocnice. Ani jsem si nemohla sbalit věci! Ani jsem se nemohla rozloučit s přáteli!
Prostě hrůza!

Byla jsem na lehátku odvezena na jednotku intenzivní péče. Cestou jsem z lehátka pozorovala moře pacientů, doktorů i obyčejných lidí (jako návštěvy). Někteří se na mě usmáli a někteří nahodili ustaraný nebo soucitný výraz. Já se na všechny, bez ohledu na jejich obličej, tvářila úplně stejně: unaveně a zničeně. Jedno se mi ale musí nechat. Byla jsem strašně vděčná, že se vezu a nejdu po svých. Upřímně, asi bych tam ani nedošla.

Když jsme konečně po dlouhých chodbách dorazili do cíle, - mého pokoje - tak máma mi odešla domů sbalit nějaké věci. A já tam najednou osiřela. Jen vedle mě postávala sestřička v bílém oděvu. Moc jsem si nevěřila, ale přesto jsem se musela zeptat. ,,Je tady WiFi? Potřebuji obeznámit mé kamarády s místem, kde se nacházím," snažila jsem se to pronést spisovně a důstojně. Všechny buňky v mém těle se nekontrolovatelně začaly řezat, ale držela jsem se. I když to bylo nakažlivé. Bylo mi to trapné, ale kdyby to nebylo nutné, tak se neptám.
Paní, spíše slečna, se uchechtla. ,,Ale samozřejmě. Máme tady hodně dětských nebo dospívajících pacientů jako jsi ty, takže bez WiFi bychom se tady neobešli," vytvořila na své snědé tváři úsměv, ,,heslo je nemoc2237 a je ti k dispozici téměř nonstop."

To už na dveře zaťukala mámina ruka, která zároveň otevřela bílé dveře. Když jsem uviděla jeden velký kufr, jednu tašku a jeden batoh, tak jsem ji poznávala. Doprovázela ji následující slova. ,,Protože tady s tebou nemůžu zůstat, tak si chci být jistá, že ti nic nechybí." To byla ve svém živlu. Musela jsem se usmát a kývnout na důkaz, že to chápu.
.
.
.
.
.
A druhá kapitola je na světě! Tak co, líbí se vám?
Děkuji za VŠECHNY komenty, hlasy i přečtení! 😚
Předem se omlouvám, kdyby se ohledně té nemoci objevily "nějaké kraviny". S meningokokem naštěstí žádné zkušenosti nemám, a tak je tady velká pravděpodobnost, že se tam občas nějaká ta chybka objeví.