Léčba láskou

7 - Ty, já...a čtyři bílé stěny

,,Chr- Chrisi!" zakoktala jsem se překvapením.
,,Kde se tu bereš? Co tady děláš? Jak už jsi tady dlouho?" zasypala jsem ho možná zbytečnými, ale pro mě důležitými otázkami.
,,No, přišel jsem se na tebe podívat. Ale jestli chceš," zašklebil se, ,,tak půjdu pryč."

,,Nee!" vyštěkla jsem na něj rychle. ,,Prosím, zůstaň tu. Jsem ráda," pokusila jsem se o úsměv a klidnější hlas.

,,Jak si přeješ," odvětil s humorem Chris. ,,A jsem tu už přes půl hodiny. Když spíš, vydáváš tiché a zajímavé zvuky. A dnes se ti zdálo asi něco pěkného. Jak už jsem zmiňoval, pořád ses vrtěla a dělala jsi další zvláštní věci." Uchechtla jsem se. ,,A už je ti líp? Když jsi mi poprvé napsala o té nemocnici, strašně jsem se lekl!"

,,Ale jako jo. V rámci možností," posadila jsem se a hrála na povrch silnou, i když jsem byla vevnitř hodně zranitelná a zničená. Moje duše byla slabá a křehčí než lázeňský oplatek.

,,Něco jsem si o té tvojí nemoci vyhledal. Neumřeš, že ne?" zněl hodně ustaraně.
,,No," takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela. ,,Asi ne. Zjistili jsme tu nemoc v raném stádiu, takže mám výhodu." Vytvořila jsem nad hlavou uvozovky. ,,Sice mi o tom doktor moc neprozrazuje, to spíš mamce, ale myslím, že nejsem v ohrožení smrti." Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Rychle jsem zamrkala. Nechtěla jsem vypadat zničeně tak, jak jsem doopravdy byla. A aby to vypadalo důvěryhodněji, nahodila jsem úsměv.

V tom se mě Chris dotkl, ale tentokrát jsem neucukla. Vrhla jsem se mu do náruče a pořádně se vybrečela. Což je zajímavé. Nikdy jsem tohle neudělala a nikdy bych neřekla, že to udělám.
Nejsem ten typ, co by si rád přiznával, že se bojí či trápí, ale s Chrisem jsem se prostě cítila bezpečně a měla jsem pocit jistoty. S ním se nebojím ani smrti! A to doslova.

Kdybych musela zemřít, přála bych si, aby to bylo v Chrisově náruči.

Byl cítit jeho pánský parfém. Moc mi ty pánské voňavky nevoní, ale když byla na Chrisovi, nemohla jsem se jí nabažit. S ním jsem viděla všechno v lepším světle a všechno se zdálo lepší.

Přesně tohle jsem potřebovala zažít. Teď mám o důvod víc, proč nechtít zemřít.

Bylo to všechno moc nádherné, dokud...

Dokud do mého pokoje nevletěla splašená zdravotní sestra. ,,Oh, pardon! Omlouvám se za vyrušení, ale musíme teď odejít!" zněla vážně. ,,A návštěva může přijít později. Nejlépe až zítra," dodala a přihodila omluvný úsměv.
,,Jasně, nebudu rušit," rozloučili jsme se a odešel.

,,Pak napiš."
Tak zněla jeho poslední slova.
.
.
.
.
.
Právě teď jsem stvořila další díl. (Nečekaně :D)
Líbí se vám? Co myslíte, že tak důležitého se stane, když musela sestřička Silke vyrušit?
Pište mi komenty, vše, co vás napadne, a váže se to buď ke mně nebo k mým výtvorům!
Děkuji vám! 😻