Léčba láskou

44 - Láva

,,Taak a teď do té cukrárny?" Zeptala se nás naše třídní.

,,Počkat!" Křikl Chris. Ach, jak mi ten jeho sladký hlásek chyběl, když nemluvil!

,,Měl bych jednu hru," vykouzlil na své tváři nádherný úsměv.

Když ji vylíčil, začali jsme hrát. Jmenovalo se to Láva.

Seřadili jsme všechny židličky kolem dokola do jednoho velkého kruhu. Tudíž jsme ještě předtím všechny lavice posunuly ke stěnám, aby vzniklo dost místa. Každý, kromě třídní učitelky, si vyzul papuče a stoupl si na svou židli. Já měla vedle sebe Chrise a Charlieho, mého půlkamaráda ze školky. Nijak jsme se moc nebavili, ale normálně si píšem. A od té doby, co jsem byla v nemocnici, si občas i pokecáme "postaru" - z očí do očí.

Když se všichni postavili na svou židličku, zjistili jsme, že je tam jedna navíc. Nikdo neví, jak se to mohlo stát, ale rozhodně se nám nechtělo celý kruh kvůli tomu posunovat. Tak to prostě budeme mít trochu lehčí.

A teď k pravidlům. Právě stojíme vedle sebe neseřazení. Úkolem je se seřadit podle výšky. Nikdo se však nesmí dotknout země, která pro tuto chvíli představuje lávu. Když někdo spadne, všichni prohrají. Je to týmová hra, u které se naučíme spolupracovat.

Ti nejmenší, mezi které rozhodně nepatřím, se už seřadili. Přišla řada na vyšší. Vydala jsem se přes Chrise doprava, kde bych měla stát. Je to můj první pohyb v této hře. Docela se bojím, třesou se mi kolena. Kdybych to zvorala, tak mě třída ukamenuje.

Chris se posunul na své židli co nejdál k opěrátku. Prsty u nohou od sebe oddělal a paty dal k sobě. Abych měla více místa.
No to víte, dva vysocí lidé. Ten, kdo je vysoký, tak asi chápe. Vysocí lidé většinou mívají větší chodidlo.

Chris mě pobídl, abych se vydala na cestu. Napřáhl ke mně ruku a já jí přijala. Otočila jsem se o 180° a nakročila levou nohou. Tak, teď už jen pravá.
Bylo to rychlé, už stojím společně s Chrisem na jedné židli. Má chodidla jsou mezi jeho chodidly, mé ruky se drží jeho ruk. Díváme se sobě do očí a doufáme, že tahle chvíle nikdy neskončí. A taky, že si nikdo nevšimne té jiskry mezi námi, která nás jako jediná odděluje od sebe. V této chvíli jsem si strašně moc přála se mu přilepit na jeho rty, osahávat ho po celém těle, i tam, kde je to nejvíce zakryté oblečením. Začala jsem nesmírně toužit strhat z něj každičký kus jeho oblečení a oddat se osudu. Jen my dva. To by bylo nádherné.

,,No, tak! Pohyb! Chceme do cukrárny!" Vyrušila nás nevrle kdo jiný než Mia. Už se nemohla dívat, jak to mezi námi jiskří.
Prostě nemá šanci. Nás dva nic ani nikdo nerozdělí. Ani smrt.

Se smutným výrazem jsem se odtrhla od druhé části mého já a pokračovala až na židli, kde bylo moje místo.

Když jsme byli všichni seřazení, zjistila jsem, že jsem nejvyšší za všech holek. A jen čtyři kluci jsou vyšší než já. Mezi nimi byl samozřejmě i Chris.

Nakonec se ta hra třídě tak zalíbila, že jsme si dali druhé kolo podle velikosti ruky. To mě ještě víc bavilo, protože jsem se musela dotknout Chrise, takže to nebylo tak nápadné. A nikoho nezajímalo to, že ještě nejdeme do cukrárny.

Tahle hra se mi ze všech her z dnešního dne líbila nejvíc. Buď to bude proto, že s ní přišel Chris, a nebo se mi prostě nejvíc zamlouvala. Těžko říct.

,,A teď už konečně můžeme do té cukrárny?" S otázkou nedočkavě vyrazila dveře třídní a vydali jsme se směr cukrárna.
Občas mi připadá, že je jedna z nás.
.
.
.
.
.
Ano, jsem to zase já a hlásím se opět s další kapitolkou. Snad jste si pořádně užili Silvestr a přeji všem jen to nejlepší do nového roku. 💕
Vaše názory? Prosím, pište mi je. (Pokud mi tedy chcete udělat radost. ;) Když ne, tak nepište.)

Děkuji za votes a komentáře. I přečtení. Díky! 😘