Léčba láskou

6 - (Ne)známý hlas

A je úterý! Nevím přesně, co je, ale dnes nikdo nemá školu. Zřejmě jsou nějaké prázdniny. Myslím... Tady jsem prostě úplně mimo realitu. Nevím, kolikátého je, a většinou ani nemám pojem o čase. Orientuju se podle stravy a to mi tak většinou stačí.
Takže je tady i možnost, že by byl státní svátek.

Krátce po snídani, která tentokrát byla moc chutná, (což se tady nestává moc často) někdo neznámý zaklepal na dveře. Ze začátku jsem si myslela, že jde i nějaký zdravotnický personál, ale ze dveří vyšla osoba, která určitě mezi zdravotní personál nepatřila. Už oblečení dotyčného tomu neodpovídalo. Jaká zdravotní sestra by na sobě měla neonově zelené triko?

Ano, správně. Už zřejmě tušíte, kdo tam stál.

,,Ahoj Pam," pronesla jsem nadšeně, i když to tak možná nevyznělo.
,,No, ahoj! Už jsem tě tak dlouho neviděla," objala mě, ,,málem jsem tě v té velké budově ani nenašla." Zasmály jsme se.
,,Je to tu obrovské," přikývla jsem. Kdybych tady neměla nonstop vedle sebe nějakého doktora či sestru, tak bych byla schopna se tu ztratit.

Takhle jsme kecaly skoro dvě hodiny. Pro mě to bylo hodně vyčerpávající, ale Pam si toho brzy všimla. ,,Tak já už asi půjdu, vypadáš unaveně."
,,No, tak trošku," nepřiznala jsem tak úplně pravdu.
,,Ještě si napíšem, když budeš mít čas."
,,Já? Já tady nikdy nemám problém s časem," uchechtla jsem se.
,,No jo, ale tak kdybys na to někdy měla náladu..."
,,Oukej," spiklenecky jsem na ni mrkla.
,,Tak čau!" mávla na mě Pam a já jí to opětovala. ,,Ahoj!"
Sbalila si pár svých věcí, co měla s sebou, a zabouchla za sebou dveře.

Za necelou půl hodinu, kterou jsem prohleděla na televizi a snažila se neusnout přitom, mi přinesla milá paní v bílém dnešní oběd. ,,Dobrou chuť," rozloučila se se mnou. ,,Pak zazvoňte," a odběhla pryč.
Tuhle jsem ještě neviděla, asi je nová.
A dala jsem se do "jídla".

Znáte obědy ze školní jídelny? Tak to je něco podobného. Jestli tady někomu ve škole vaří dobře, tak upřesňuji, že tady je dobré jídlo výjimkou.

Vypla jsem zapnutou plazmovou televizi a snažila se usnout. Většinou mi to trvá tak hodinu, ale tentokrát jsem byla do deseti minut tuhá.

Já jsem doma! A úplně zdravá! Nikdy jsem tou blbou nemocí netrpěla!
Slyšíte?! Nikdy! Zdálo se mi, jak si naplno užívám svého zatím krátkého života.

Zívla jsem a promnula jsem si oči. Protáhla jsem si ruce a rozhlédla se kolem sebe. Napravo od mé hlavy postřehnu známý hlas. ,,Dobré ráno."
Aniž bych se na dotyčného podívala, přemýšlela jsem, čí hlas to může být.

Tenhle přátelský hlas už jsem přece několikrát slyšela, problesklo mi hlavou. Ale za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout!

Najednou se ta ruka dotkne mého ramene a já ucuknu leknutím. ,,Ty mě nepoznáváš, Silke?" podotkl se špetkou smutného tónu.

V tom mi to došlo! Už vím, kdo vedle mé hlavy sedí! A překvapením jsem zamrkala.
,,Zajímalo by mě, co se ti zdálo. Stále ses usmívala a házela jsi sebou do všech stran," jemně se uchechtl a to mě donutilo se usmát.
.
.
.
.

.

A je to tady. Další díl :)
Co vy na něj? Kdo myslíte, že navštívil Silke?
Díky za přečtení 💐