Léčba láskou

17 - Svoboda

V neděli odpoledne ke mně zavítal táta. Jak už jsem říkala, myslím ve třetí kapitole, tak v neděli většinou nebývá v práci. A to je jedině dobře.

,,Broučku, po dlouhé době dnes konečně vyjdeš ven z nemocnice," zněl nadšeně.
Já jsem jen na něj nechápavě civěla. ,,Co? Jak ven?"
,,S maminkou jsme si pro tebe připravili takové menší překvapení. K tvým šestnáctým narozeninám. Máš je přece už za tři dny," poučil mě táta o mých vlastních narozeninách.

,,No jo, vidíš. Když jsem tady, vůbec jsem si to ani neuvědomila. Čas se tady strašně vleče, ale když se na to podívám z druhé strany, tak to strašně utíká," fakt jsem málem zapomněla na své narozeniny?! Asi mi už z toho nemocničního puchu začíná hrabat.

Vyšla jsem z nemocnice a okamžitě mě do očí uhodilo silné světlo. Na slunci už jsem nebyla hodně dlouho a skoro jsem zapomněla ten pocit, když na vás svítí přirozené světlo.

,,Páni! Tady je světla! A je moc pěkné počasí, skoro žádné mraky!" hlavu jsem měla vyvrácenou směrem k nebi a jen jsem hleděla. Táta se musel zasmát. Popravdě, už mi ten jeho smích začínal chybět.

Chvilku jsme šli někam pryč od budovy, ve které jsem v poslední době trávila všechen svůj čas, a zdálky jsem uviděla siluetu člověka. Po pár metrech jsem poznala, že je to žena. Podle ženských rysů.
Máma! Vzpomněla jsem si totiž na tátova předchozí slova.

,,Ahoj, mami!" dostala jsem od ní velké objetí a sladkou pusu. Nalevo od nás byla velká věc, které jsem si předtím ani nevšimla. Létající balón.
A v něm stál nějaký cizí muž, toho jsem si taky předtím nevšimla. ,,Dobrý den."
,,Ahoj, Silke. Říkej mi George," a jeho úsměv mě mírně profackoval. Pouze jsem kývla.

,,Ale já se bojím velkých výšek!" zaječela jsem na poslední chvíli, kdy jsme začali vzlétat. Všichni čtyři.
Mamka se jen uchechtla, ale ozval se George. ,,Když jsem tu já, tak nemusíš mít strach. Jsem zkušený."
Jeho úsměv jsem mu musela opětovat, působil na mě sympaticky a vyrovnaně. A hlavně důvěryhodně.

Když už jsme byli ve větší výšce, sice jsem se bála, ale výhled z balonu mě tak fascinoval, že jsem si té výšky nevšímala. Pozorovali jsme celé naše nevelké město z pohledu ptáků. Prostě jsme létali volně jako ptáci. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi to mohlo tak líbit. Pokaždé bych si jako první vybavila velké výšky, které nemám moc v oblibě. Vlastně vůbec...

Letěli jsme nad mojí školou, nad kostelem, nad obchodním centrem i nad poštou. Dokonce jsem rozpoznala i náš dům! Jeho stříbrná střecha se blýskala až do nebe.

Poklesli jsme trochu níž a už jsme viděli i chodící lidi. Všechno to bylo tak...vzrušující. Z balonu jsem na ně mávala a doufala, že mi to oplatí. Od některých jsem se však nedočkala.
.
.
.
.
.
Sedmnáctá kapitola je na světě!
Sice je sedmnáct mé šťastné číslo, ale tahle kapitolka je krapet kratší a celkově taková nic moc...
Nebo ne? Líbí se vám? Letěl někdo z vás létajícím (horkovzdušným) balónem?
Děkuju za přečtení 💖