The Maze Demigod // Percy Jackson

Skia

NEVHODNÉ PRO SLABŠÍ POVAHY

Přeskočte k označené části. ↓

Stíny jsou chladné a temné.

Dřív si myslel, že jsou všechny stejné. Všechny sice jsou mrazivé a bez světla, ale Nicovy stíny jsou spíše jako chladivé peřiny v horkém dni. Stíny Skiy byly nemilosrdné a vyvolávaly v něm pocit, že ho chtějí pohltit.

Kráčel stále vpřed, ale stíny kolem něj jako by ho tahaly zpět. Jako by ho nechtěly pustit dál. Začal se kolem sebe ohánět rukama, zatímco v jeho nitru rostl strach. Do čeho se to sakra dostal? Neměl tušení, co ho čeká. Neměl tušení, kdo Skia je. A přesto byl tady, bojoval se stíny a propadal panice.

Je možné, aby někde bylo tak temno, že by tam nikdy nemohlo proniknout slunce? Toto místo tak rozhodně působilo. Procházel stíny, které jako by kolem něj tmavly, absorbovaly veškeré zbývající světlo a šířily svou bezútěšnou temnotu.

Chlad.

Temnota.

Nemilosrdnost.

Strach.

Existuje na světě ještě vůbec něco jiného?

Annabeth. Annabeth. Annabeth... Annabeth...? Anna... beth... Anna...?

Byl zmatený. Vyděšený. Třásl se. Nedokázal udržet myšlenku. Všechno bylo temné, bez naděje či smyslu. Nehty si do krve rozdrápal předloktí.

Klesl na kolena a klepal se. Přitáhl si nohy k hrudi a zajel si rukama do vlasů. Pravděpodobně měl vytřeštěné oči, ale i tak nic neviděl. Stíny mu lezly do hlavy, obalovaly jeho mozek a nechávaly ho propadat se do temnoty vlastních vzpomínek a šílenství.

Od dvanácti bez ustání bojuje o život. Za každým rohem na něj může číhat smrt. V noci se klidně nevyspí. Honí ho noční můry. Dvakrát zachránil svět před zkázou. Prošel Tartarem. Přežil víc, než kdokoliv jiný. Bojoval se všemi nestvůrami, co Hérakles, i s těmi, které nikdo neporazil. Bohové z něj měli strach.

Ať už byly jeho záměry sebesvatější, ať už byly jeho důvody sebenevinnější, byl mostrum. Vraždící nástroj. Zbraň. Kam se podělo jeho dětství? Jeho lidství? Nebylo by jen správné zemřít v téhle temné díře beznaděje, jako všechny monstra, která kdy poslal do Tartaru?

Byl nejsilnější polobůh v historii. Syn boha z Velké trojice. Jeho jméno vyvolávalo strach, respekt i nenávist. V srdcích menšiny i lásku a náklonnost. I přesto všechno, co kdy dokázal, se svíjel ve vlastních slinách a zvratcích, obalen stíny, mysl mu sžíralo šílenství, poslední zbytky zdravého rozumu volaly po smrti.

OZNAČENÁ ČÁST ↑

Náhle na sobě ucítil něčí dotyk. Leknutím otevřel oči a instinktivně se stáhl co nejdál od neznámé osoby. Pokud to byla osoba. Klečel přikrčený u země jako vyděšené zvíře. Po chvíli si uvědomil, že dokonce vrčí. Zarazil se. Pitomě se zadíval na své dlaně. Vypadaly lidsky. Proč se nechoval jako člověk?

"Panebože," spráskl kdosi rukama. "Chováš se jako zvíře."

Percy se oklepal a podíval se kolem sebe. Kousek od něj stála osoba, která na něj celou dobu mluvila. Nedokázal určit, zda je to žena nebo muž, ale jelikož se její vzhled více přibližoval k muži, rozhodl se pro něj. Vypadal mladě, tak na dvacet pět maximálně, ale zároveň tak starověce a temně, až se to k jeho fyzické podobě vůbec nehodilo. Jeho tvář se jevila naprosto bezvýrazně, jako by hleděl na figurínu ve výloze, která je skrytá kdesi ve stínech. Nebylo to fyzikálně vysvětlitelné, ale celý se zdál jakoby napůl obalený stíny. Viděl jeho tvář naprosto jasně, ale zároveň si nedokázal uvědomit více než malý zlomek jeho celkové podoby. Nedokázal určit, jak dlouhé má vlasy, ale byl si jistý, že jsou temné jako největší hlubiny Tartaru. Všímal si opálené pokožky a očí, ale nedokázal určit jejich barvu. Věděl, že má oblečení, ale jaké, to nedokázal říct. Byl to zvláštní pocit.