The Maze Demigod // Percy Jackson

Modrá

Když se probudil, nebyl si jistý, jestli vlastně ještě žije. Jeho tělo bylo v jednom ohni, ale jeho vnitřnosti se zdály být zmrzlé, jako by si odskočily na dovolenou na Sibiř. Pokusil se pohnout, ale už jen to posunutí ukazováčku o tři milimetry po povrchu hrubé látky mu způsobilo takovou bolest, že vzdal všechny další pokusy.

Byl mrtvý? Je tohle to, čemu celé ty roky unikal?

Kdo vůbec byl? Kolik let žil? Koho znal? Moment, pšt. Je přece Percy Jackson. Ulevilo se mu, že to výjimečně nezapomněl.

Jelikož usoudil, že ani otevírat oči by neudělalo dobrotu, rozhodl se místo toho zmapovat okolí ostatními smysly. Ležel na něčem, co připomínalo přikrývky, které mívali v jejich newyorském bytě v době, kdy s nimi ještě žil jeho nevlastní otec. Čich mu napovídal, že bude kdesi uvnitř, ale kde, toť těžší otázka. Vonělo to po nějakých květinách a přímořském vzduchu, ale bylo v tom ještě něco, co ho donutilo vzít v potaz fakt, že to tu připomíná jeskyni.

Už se chystal začít přemýšlet, ale jako vždy ho něco vyrušilo. Tentokrát to byly kroky - a hlasy. Povědomé, a přitom neznámé. Kde už je slyšel?

"Myslíš, že to dobře dopadne?" zeptal se úzkostný dívčí hlas. Byl jemný, pronikavý a poměrně vysoký, ale jistě nepatřil žádné uťápnuté chudince.

"Snad," odpověděl mužský hlas. Byl hluboký, ale ne moc, a příjemný na poslech. Podle toho, jak zněl, patřil jistě mladému chlapci.

"Probudí se vůbec?" pokračovala dívka. "Nevím, co s ním bude..."

"Když se budeme bát, ničemu nepomůžeme. Důvěřujme mu trochu."

"Nemůžeme mu nějak pomoct?"

"Ne. Tohle je jeho boj. Dostal šanci. Jestli ji využije, to už je jiná otázka."

"Já se bojím."

"Čeho?"

"Všeho. Budoucnosti. Osudu."

"Není proč."

"Ty to nepochopíš. Ty se ničeho nebojíš. Nemáš co ztratit. Ale já jo."

"Já taky. Můžu ztratit tebe."

Dívka se chystala něco říct, když se zarazila. Percyho tělo sebou proti jeho vůli škublo, čímž ho následně zalila vlna palčivé bolesti, jako by ho někdo strčil ho rozpálené trouby. Sykl by bolestí, ale chyběla mu síla to udělat.

"Vidíš? Zdá se, že to funguje." Nyní ho už poznával. Teď mluvil Troy. Ale kde se tu vzal?

"To je dobře." A co tu dělá Illiana? Než stihl uvažovat, pokračovala zoufale: "Ach bohové, Troyi. Jak to uděláme? Táta je pryč -"

"Zvládneme to i bez něj. Víme, jak na to. Sami jsme to zažili, sakra. Netvař se takhle."

Možná jeho tělo bylo tak zvědavé na Illianin výraz, ale zničehonic otevřel oči a překvapeně zjistil, že to nebolelo. Nacházel se v místnosti, důvěrně připomínající něčí pokoj. Na světle zelené stěně nad ním visel plakát nějakého pořadu z Héfaistovy televize. Na stropě bylo namalované nebe. Bylo to nedokonalé a neumělé, jako by to malovalo dítě. Kde to je?

"Percy!" Do jeho zorného pole vlezl Illianin obličej. Velké, nepřirozeně modré oči byly naplněné starostí. Pod nimi měla hluboké tmavé kruhy, jako by dny nespala. Zvláštní bylo, že všechno bylo zbarvené do modra a vlnilo se to, jako by koukal skrz vodu.

"Au," postěžoval si Percy a chytil se za hlavu. "Co se stalo?"

"Jsi mrtvej," pronesl Troyův hlas bez obalu.

Illiana se kamsi natáhla a Percy slyšel, jak ho plácla. "Neděs ho! Teď se probral!"

"Já... jsem mrtvej?" Percy se snažil zpracovat tuto informaci. Postupně se mu vracela paměť. Kinos ho zabil. On umřel. Jak to ale, že se cítí tak příšerně, jako by žil?

"No, teď už jen napůl," ujistil ho Troy. Stále ho neviděl, ale odhadoval, že je někde na druhé straně místnosti.

"Jak to myslíš?" zašeptal Percy, očekávajíc něco špatného. Chtěl to vůbec slyšet?

"Byl jsi mrtvý," ujala se slova Illiana. Její hlas zněl méně syrově než Troyův. Někdy během jejího proslovu ho chytila za ruku a konejšivě ji stiskla. "Jako úplně. Je to už pár dní. Našli jsme tě včera za úsvitu v Prašném paláci. Já ani nevím, jestli bys s tím souhlasil... Ale oživili jsme tě. Ne nic pohansky rituálního..."

"Prostě jsi teď Hexagon," vložil se do toho Troy. "Proto modře hoříš. Vzbudil ses dřív, než se to plně usadilo, ale to bude v pohodě. Pokud to teda chceš přijmout."

"Cože?" Percy zaraženě hleděl na strop. Umřel. Je z něj Hexagon. Jako z Hectora. Jak se mu to stalo?

"Nebudu ti lhát," ozval se Troy. "Neděláme to proto, že bychom ti nějak extra fandili. Nejsme dramatický jako bohové. Potřebujeme tři Hexagony, abychom se mohli Chaosu postavit. Takže to děláme kvůli sobě - a vlastně i pro svět."

"Sám bys neměl šanci," tvrdila Illiana. "Teď máš. A s námi dohromady ještě větší."

Percy nic neřekl. Mlčky poslouchal a uvažoval, zda to všechno vůbec stojí za to.

"Dáme ti potřebný výcvik," slíbil mu Troy. "Ale má to podmínku."

Percy zatajil dech. "Jakou?"

"Dokud jím neprojdeš, nesmíš svoje přátele nijak kontaktovat," zněla odpověď.

"Ne že bychom byli zlí," doplnila Illiana rychle. "Je to tak lepší. Nebudeš se jimi rozptylovat. A pokud všechno zvládneš, budeš jim moct rovnou běžet na pomoc."

"Třeba Hector se se svým starým životem nikdy nespojil," poznamenal Troy jen tak mimochodem. "Nikdo z nich dodneška neví, že ještě potom žil."

"Tak co říkáš, Percy?" chtěla vědět Illiana."Půjdeš do toho?"

Nelíbilo se mu to. Chudák Annabeth. Chudák máma. Chudáci jeho kamarádi. Ale musel je být schopen ochránit. Musel být silný. Nebylo tudíž o čem přemýšlet. Zhluboka se nadechl. "Tak kdy začínáme?"

Dobře, tak nic. Povedlo se mu chytit dobrý připojení wifi (fakt příjemný krčit se pod stolem - ale studí tu zem), tak jsem vám kus napsala.

Jinak zdravím z Chorvatska! Ještě tři dny a pojedeme zase domů. Je tu dusno a vedro, unavuje to. Cítím se na dlouhej spánek. Jak je u vás?

Doufám, že jste si oddechli úlevou (PERCY ŽIJE!) a že mě neukamenujete :)