The Maze Demigod // Percy Jackson

V zákulisí

"Ne, ne, tudy!" křičel Hector. Percy tuhle cestu nesnášel. Sice se Labyrint tvářil, že už se nepohybuje, ale to nijak nezabránilo nestvůrám v jejich pronásledování. Společně s Heckem a Willem letěli chodbami a v duchu nenáviděli celý svůj život. Na harpyje narazili už dřív a bojovali s nimi za tu dobu tady v Labyrintu už tolikrát, že jich měl Percy plné zuby.

Hector ho musel chytit za paži a vtáhnout do vedlejší uličky, nebo by se jim Percy ztratil. Běželi, nevěděli kam, ale snažili se vybírat co nejprudší zatáčky a nejužší uličky doufajíc, že si harpyje o stěny, do kterých naráží, zlomí alespoň nos.

Nakonec se ocitli ve slepé uličce. Percy zaskřípal zuby, vytáhl Anaklusmos a otočil se k blížícímu se davu nepřátel. Harpyje vítězně zaječely, než se jejich křik proměnil v hrůzu. Percy se teprve napřahoval k útoku, když se začaly ty v předních řadách měnit v prach.

Percy neměl čas zjišťovat, kdo se o to postaral. Jednoduše se vrhl vpřed, ale už neměl na koho útočit. Asi padesát zbývajících harpyjí zmizelo v zářivém paprsku modrého světla. Obrátil se směrem, kde odhadoval jeho zdroj, ale viděl jen Hectora. Ten se opíral o kolena, chytal dech a z dlaní... se mu kouřilo.

Will si k němu okamžitě klekl. "Ukaž mi ruce."

"Ne," odmítl Hector úzkostně.

"Hectore." Willův hlas nabral na přísnosti. "Ukaž mi ruce."

Hector sebou při změně jeho tónu trhl, ale nakonec se narovnal a natáhl k němu roztřeseně své dlaně. Will je pevně chytil do svých a stěží potlačil zalapání po dechu. Byly úplně černé. Spálené. Percy měl co dělat, aby se nezlomil v pase a nevyzvrátil obsah svého žaludku.

Hector rychle zaťal ruce v pěst a schoval je za sebe. Do očí mu vytryskly slzy bolesti a kousl se do rtu, aby nesykl. 

"Hectore," oslovil ho Will o něco laskavěji. "Ukaž mi ty ruce. Pomůžu ti."

"Nepomáhej mi," zašeptal Hector.

"Proč ne?" nechápal Will.

"Nepůjde to," vzlykl chlapec.

"Jsi Poseidónův syn, ne?" Will sáhl do vaku připevněného kolem pasu a vytáhl láhev vody. "Voda tě vyléčí."

Hector neochotně natáhl ruce k synovi Apollóna a nechal si je polít vodou. Ani kapka neukápla vedle - jeho kůže do sebe vsákla všechno. Will zůstal překvapeně koukat, protože takhle naživo ještě léčení dětí Poseidóna neviděl.

Hector znovu zaťal pěsti a sklonil k nim oči. 

"Co to vůbec bylo?" chtěl vědět Percy, jakmile přemohl potřebu zvracet. "To světlo?"

Malý chlapec nic neřekl. Jenom si dál smutně měřil své ruce. Percy ho nedokázal vidět takhle nešťastného a ztraceného. Dvěma kroky se ocitl vedle něj a láskyplně ho sevřel v náruči. Hector mu zavrtal obličej do hrudi a nechal se jím objímat. Percy přemýšlel, jestli se mu takové lásky dostávalo i doma...

Hector se odtáhl. "Měli bychom jít."

Percy souhlasil a snažil se zachytit bratříčkův pohled, ale Hector se na něj ani nepodíval. A tak se Percy přestal snažit a radši se rozhlédl kolem sebe. Vrátili se zpátky na křižovatku. Vedly z ní tři cesty - jedna do slepé uličky a dvě další kamsi do Labyrintu.

"Hm... kudy jsme přišli?" zeptal se Will.

"Nevím," pokrčil Percy rameny.

Hector se nadechl a ukázal na cestu vpravo. "Tudy jsme přišli. Jestli chceme někam dojít, musíme vlevo."

"Máš parádního pamatováka," hvízdl Will.

Vydali se tedy cestou, kterou určil Hector. Percymu připomněla zapadlé uličky New Yorku. Chodby, kterými kráčely, vypadaly jako uličky mezi domy, kde ve městě stávaly popelnice a na noc ulehávali bezdomovci. Nebo malé opuštěné děti v krabicích...

V hlavě mu vytanula vzpomínka na vysmátý obličej s jedním hnědým okem. Trochu se zastyděl, že si na Tysona vzpomněl až teď, ale aspoň na něj úplně nezapomněl. Napadlo ho, co na to Tyson asi řekne, až mu Percy představí jeho nového malého brášku. Určitě bude nadšený.

Už se chystal vkročit do další chodby, když ho Hector chytil za ruku a zastavil. On i Will soustředěně hleděli před sebe. Percy nejdřív nevěděl, co se děje, ale instinkt mu napověděl, že před nimi číhá něco zlého, mocného a temného. Pomaloučku se vydali vpřed.

Ocitli se v jeskyni osvětlenou pochodní. Odporně to tu smrdělo po zdechlinách a rozkládajícím se mase. Ostražitě se otočil, když se ozval zvláštní zvuk, jako by se rozpadl hrad z kostek. Hector zakopl a sedl si do hromady něčeho bílého...

"Jsou to kosti," prohlásil Hector tiše.

"Nejsou malé?" podivil se Percy.

"Dětské," vydechl Will a pro změnu vypadal on, že se pozvrací. 

"Kosti mimin," upřesnil Hector a zvedl se.

Percymu se zase zvedl žaludek.

"Měli bychom jít," vyrazil ze sebe Will a zamířil k východu.

"Stůj, Wille," houkl Hector tiše. "Nechoď tam."

"Proč ne?" nechápal Will.

Hector opatrně odhrnul hromadu kostí a odhalil tak nízkou chodbu ukrytou za nimi. "Pojďme tudy."

Starší chlapci jen pokrčili rameny a šli za ním. Oba se museli skrčit, jelikož chodba měla nízký strop. Hector sebevědomě pokračoval vpřed a mapoval cestu před nimi. Percy měl chuť ho předběhnout a případně ochránit před číhajícím nebezpečím, ale věděl, že v takhle malém prostoru by se před něj neprocpal. A tak ho jen poslušně následoval.

Konec chodby byl zakryt závěsem. Skutečně velkým závěsem, protože visel od stropu čtyři metry nad nimi. Mezi východem z chodbičky a těžkou temně rudou látkou bylo akorát tolik místa, aby se za něj pohodlně postavili. Hector po straně dohopkal k místu, kde se dva kusy látky překrývaly a opatrně vykoukl ven. Percy s Willem se nahnuli k němu a prohlédli si prostor kolem nich.

Dva metry před nimi stála velká zlatá bedna, na níž seděla odporná nestvůra. Od pasu nahoru to byla mladá žena. Měla bledou, téměř šedou pleť. Dlouhé černé vlasy jí padaly podél drobného obličeje s velkýma černýma očima. Pod pánví její tělo přecházelo v tělo dlouhého černého hada. Možná byla krásná, ale rudé skvrny na bílé látce zakrývající její hojně rostlý hrudník jí kazily dojem a naháněly hrůzu.

Nestvůra byla čelem obrácena k plošině, která připomínala pódium. Nad ním visela síť, na níž seděla Annabethina stará nepřítelkyně a osoba, která může za to, že s Percym spadla do Tartaru - Arachné. Ze sítě viselo několik dlouhých vláken, které byly připevněné k loutkám lidské velikosti na pódiu. Ne, nebyly to loutky. Percymu se zasekl dech v krku.

Byli to bratři Stollovi.