The Maze Demigod // Percy Jackson

Chaos a šílenství

Annabeth. Annabeth. Annabeth.

V hlavě se mu neobjevovalo nic jiného než její jméno. Musel ji najít. Musel zjistit, jestli je v pořádku. Musel navštívit všechny kretény, co jsou do toho namočení, a rozbít jim nosy. Utrhnout jim koule. Cokoliv. Prostě se jen velmi bolestivě pomstít.

Kdykoliv ho však taková sadistická představa napadla, sklouzl jeho pohled na Hectora, který poslušně klusal po jeho boku, a zastyděl se. Vážně by byl schopný to udělat? Vážně by pak byl dobrým bratrem?

"O Annabeth tedy víme," přemýšlel Leo. "Ale zajímá vůbec někoho, co se děje s Jasonem a ostatními?"

Percy se ještě jednou zastyděl. Úplně na ostatní zapomněl. Leo měl pravdu - co se děje s nimi? Mučí je? Jsou vůbec ještě naživu?

"Určitě jsou v pořádku." Kalypsó položila Leovi ruku na rameno. "Najdeme je a zachráníme."

Percymu tím bolestně připomněla fakt, jak moc mu Annabeth chybí. Proto aspoň poplácal Hectora po rameni, ačkoliv podporu potřeboval spíš on než jeho mladší bratr.

"Budeme muset jít a zjistit to," řekl Frank, čímž ostatní motivoval k dalšímu postupu. Rozhodnutě na sebe kývli a vydali se na cestu.

Pokračovali dál už asi hodinu nebo dvě, když zaslechli něco děsivého a nového z hlubin temných chodeb. Zarazili se a chvíli poslouchali. Znělo to zvláštně - jako nářek smíchaný s výkřiky utrpení a šílenými skřeky.

"Co to sakra je?" zašeptal do ticha Percy.

"Běžte! Utíkejte!" houkl zničehonic Hector. Percy brzy pochopil proč. Hnala se k nim vlna nestvůr. Nevypadaly ale normálně, jako normální nestvůry. Vypadaly pomatené. Šílené. Nebezpečné. Vražedné. Ale v třikrát tak velkém měřítku, než na jaké byli zvyklí. Narážely do stěn, přelézaly přes sebe, úplně bez smyslů, jako by se po měsíci hladovění hnaly k McDonaldu. Vypadaly hrozně. Percymu běhal mráz po zádech. Tohle přece není normální.

"Honem!" zařval Percy, sáhl do kapsy a vytáhl Anaklusmos. Počkal si, až všichni proběhnou kolem něj a teprve pak vyrazil za nimi. Cestou se neustále ohlížel, takže nebýt Hectora, šestkrát zabloudil. Jeho malý bratr se vždycky objevil vedle něj a strčil do něj, čímž ho nasměroval do správné chodby.

"Co jsou zač?" chtěl vědět Percy.

"Raplové!" Hector do něj znovu šťouchl. "Většina nestvůr nežije věčně - jenom ty pojmenované, o kterých se v bájích mluvilo, přežívají celá tisíciletí. Když ale zestárnou a blíží se ke konci života, zešílí. Hlavně tě žádná nesmí kousnout - jinak by ses nakazil a umřel! Jak umírají, produkuje jejich tělo jed, který je samotné stravuje a ničí. Většinou se drží v nejhlubším podsvětí a žerou se navzájem, ale teď -"

"Jsme snad v nějakým scifi filmu?!" divil se Percy a máchl za sebe mečem, ačkoliv byly nestvůry ještě několik metrů za nimi. "Vůbec se mi nelíbí, kam tohle spěje!"

Jedna postižená harpyje se dostala až k nim. Percy se neodvažoval zastavovat. Zatímco se nechával vést Hectorem bludištěm, sekal po ní mečem a doufal, že jí zasadí smrtelnou ránu. Nedařilo se.

"Nezdržuj se!" volal Hector a táhl ho za sebou. Percy se stále pokoušel o útok, když ho zamrazila Leova slova z druhého konce chodby: "Je to slepý!"

"Co budeme dělat?" slyšel zoufalého Franka.

"Není tam někde cesta? Něco?" zavolala Kalypsó odněkud.

"Vypadá to jako dveře!" hlásil Leo.

"Klíč!" zařval Percy. Podle toho, jak blízko hlasy jeho přátel zněly, byl už skoro u nich. A nestvůry tím pádem také. "Jakej potřebujeme klíč?"

Leo ze sebe vydal frustrované zamňoukání. "Nevím! Necítím žádný mechanismus!"

"To jsou dveře k Úranově ostrovu!" Hector byl už skoro u nich. Bohužel byl tak rozběhnutý, že jediný způsob, jak se mu podařilo zastavit, bylo naražení do zdi. Rychle se vyhrabal na nohy a opřel se o bránu. Percy se zastavil kousek před ním a konečně se mocně rozmáchl. Jedna z tisíců nestvůr, harpyje, která je pronásledovala, zaječela a zmizela.

Takže teď už jich zbývá jen devět set devadesát devět.

"Jak se to otevírá?" chtěl vědět Percy. Ostatní se postavili po jeho boku a společně začali odrážet útočící maniaky.

"Živá bytost," vzpomněl si Hector. "Musí být obětována živá bytost a její krev se musí dotknout dveří. Nemusí teda přímo umřít, ale ta krev musí být nedobrovolná!"

"Ten tvůj tatík je docela morbidní, nemyslíš?" postěžoval si Leo a vyslal slabý proud plamene po nejbližší nestvůře. Neriskoval větší, aby nespálil své přátele.

Percymu se pomalu rozsvítilo. Rozrušeně usekl nejbližší nestvůře hlavu. "To nemyslíš vážně, Hecku!"

"Není jiná možnost!" vrtěl Hector hlavou.

"Musí být!" protestoval Percy.

"Věř mi, Percy!" žádal ho Hector. "Vím, co dělám."

"Co máme teda dělat?" zakřičela Kalypsó.

"Chceš ho nechat umřít?!" Percy měl sto chutí obrátit svoji čepel proti Atlasově dceři. 

"Chceš zachránit svojí Annabeth, ne?" odsekla Kalypsó. "Někdy se musí provádět oběti!"

Percy se odvážil po ní střelit pohledem. "To nedovolím!" 

"Percy, není čas!" přesvědčoval ho Hector. "Prosím, Percy!"

"Co máme dělat?" dožadovala se Kalypsó odpovědi.

"Já -" začal Hector,  ale to už kolem Kalypsó pronikla jednu z harpyjí a zamířila rovnou k němu.

"HECTORE!" řval Percy. "NE!"

Harpyje měla rozškrábané levé oko, zkrvácené pařáty a urvané pravé křídlo. Rovnou se s chutí vrhla proti Hectorovi, kterému se v té chvíli objevil v očích děs. Percy ho zahlédl, než byl opět nucen obrátit se k nepříteli a bylo mu jasné, že to neskončí dobře.

Hector neměl žádnou zbraň, jen svou dýku, která v tuhle chvíli vypadala stejně užitečně jako kapesník. Dřív, než by ji bodl, by mu ukousla ruku. Neměl ale jak uniknout. Už ji sem vnikla, tak s tím musí něco udělat.

Dostal nápad. Šílený nápad. Ale lepší nebyl.

Harpyje se nezalekla jeho šermování dýkou a skočila po něm. Hector překvapeně vyjekl, jak padal po její váhou k zemi. A pak zničehonic cítil bolest. Cítil, jak mu harpyjiny silné zuby prokusují kůži a zařezávají se do masa na jeho levém předloktí. Neubránil se drobnému potlačovanému výkřiku, než se rozmáchl a zasekl dýku do nestvůřina krku. Harpyje zařvala a rozplynula se.

"HECTORE!" ozvalo se od všech jeho přátel.

Hector otřel zakrvácenou paži o zeď, doufajíc, že se otevřou. Nedělo se však nic. Hector klesl na kolena a zběžně si prohlédl ránu. Nevypadala tak strašně, horší byla představa toho hnusného jedu, který mu nyní koloval v žilách. Rychle si přes ránu přetáhl rukáv, aby ji zakryl.

Když už začal propadat zoufalství, ozval se podivný mechanický zvuk. Nestvůry zmrzly na místě. Hluk se ozval znovu a to už vzaly nestvůry nohy na ramena a rozutekly se pryč. Stejně jako předtím šlapaly a lezly přes sebe jako smyslů zbavené, tentokrát je k tomu nepoháněl hlad, ale panika. Ve zdi se začal objevovat pruh světla, který zaléval temnou chodbu oslnivou září. 

"Běžte!" popoháněl je Hector. Když se nikdo z nich neměl k pohybu, zvedl se a nastrkal je jednoho po druhém dovnitř. Jako poslední se chystal vstrčit Percyho, ale ten ho obratně chytil za hubenou ruku a vyhrnul rukáv.

"Ona tě kousla," vydechl šokovaně.

Hector stáhl paži zpět. "To je teď nedůležité. Nejdřív se musíme dostat pryč. Možná je to vyděsilo, to ale neznamená, že se nevrátí."

"Ale -" začal Percy, ale Hector do něj strčil. Percy ještě stihl Hectora chytit a stáhnout s sebou, než se propadl do oslepujícího bíla.