The Maze Demigod // Percy Jackson

Nepovedená večeře

"Začínám tě mít plné zuby, Valdezi," zavrčela Reyna. Leo celou cestu nesklapl. Pořád něco mlel, něco prsty vyťukával do kovového povrchu draka a klepal se. Možná by jí ho bylo líto, kdyby aspoň držel pusu.

Vůbec se jí nelíbil jeho nápad, že se svezou na Festusovi. Neměla nic proti té obří kovové nádheře, ale vzadu v hlavě ji hlodaly pochybnosti a všechny historky, které o něm slyšela. Dříve to nebyl úplně kamarád k pomazlení. Leo Valdez ho možná zkrotil - ale jak pevně?

"To jsme dva," houkl na ně zezadu Chris. Hleděl na ubíhající město pod sebou a broukal si nějakou melodii. Reyna ji moc dobře znala, ale už jí taky lezla krkem.

"Nebuďte tak protivní, lidi," hulákal Leo. "Za chvíli tam budeme!"

Bylo těžké někde v Astorii najít místo, kde by mohli nepozorovaně přistát a vyplížit se k muzeu. Proto zaparkovali za Školou umění Franka Sinatry. Sklouzli z dračího hřbetu do trávy. Slunce už téměř zapadlo, takže existovala šance, že je škola už prázdná. Přesto poslal Leo Festuse pro jistotu pryč. Nechtělo se mu vysvětlovat, co dělá obří dodávka na školním pozemku - nebo bůhví co smrtelníci uvidí.

Proklouzli na Třicáté šesté ulici a pokračovali jí až k muzeu. Míjeli spoustu lidí a doufali, že nevypadají moc nápadně, protože vlezlé poznámky by je akorát zdržovaly. Pečlivě se rozhlédli, než vklouzli do muzea zadním vchodem pro zaměstnance a obsluhu. Ocitli se v tmavém skladu starých exponátů a skříněk.

"Hm, kam teď?" vypravila ze sebe Reyna, když se rozhlédla kolem.

"Tamhle cítím Labyrint," ukázal Leo k úhlednému komínu tří beden. Opatrně se odstrčili na stranu a stanuli před obyčejnými kovovými dveřmi podobným těm, kterými sem přišli. Visel přes ně velký zámek. Leo se ho dotkl a doufal, že se buďto rozsvítí značka a pustí je dovnitř, nebo aspoň ucítí jeho mechanismus. Nestalo se ale ani jedno.

"Pusť mě k tomu," odstrčil ho Chris. Sáhl do kapsy a vytáhl sponku do vlasů, takovou tu, co nosí holky. Reyna nejprve přemýšlela, jestli si jde upravovat účes, ale on ji strčil do zámku a otočil s ní. Zámek cvakl a odemkl se.

"Annabeth vážně nekecala," žasla Reyna tiše.

"Hermův syn k vašim službám," uklonil se Chris a společně s tím otevřel dveře. Vedla z nich dlouhá chodba osvětlená blikajícími zářivkami. Vypadala, jako by patřila k prostorám muzea. Reynu chviličku napadlo, že možná našli špatný vchod, ale pak se z hlubin chodby přihnal závan větru, prosycený nebezpečím. Hned si byla jistá, že se nepletou.

"Půjdu první,"rozhodl Leo a vykročil vpřed. Chris a Reyna si vytáhli své zbraně a následovali ho. Světla neklidně poblikávala, jako by se nemohla rozhodnout, zda budou svítit nebo ne. Na konci uviděli další dveře, za nimiž se nacházela úplně temná chodba. Vyměnili si rozhodnuté pohledy a vklouzli dovnitř.

Jediným zdrojem světla se staly jejich zbraně. Leo žádnou po kapsách neměl, tak luskl prsty a zapálil si ukazováček tenkým pruhem ohně. Stěny a podlahu kolem něj tvořily černé lesklé dlaždičky, které vypadaly moderně a úplně nově. Vycházel z nich chlad a Leovi naskočila husí kůže, když si všiml, co se rozlívá po zemi. Bylo to lesklé, rudé a tekuté -

"Lidi," houkl Leo dozadu, ale neozvala se žádná odpověď. Obrátil se tedy kolem sebe a zjistil dvě věci - zaprvé byl úplně sám, zadruhé za ním chodba pokračovala, dveře, kterými přišli, zmizely. Nejistě polkl. Chtěl na ně něco zavolat, ale rozmyslel si to. Byla by hloupost k sobě volat nepřátele -

"Leo!" ozvalo se před ním. 

Všechny chlupy na rukách se mu postavily. Přejel mu mráz po zádech. Výkřik byl jasný, hlasitý a plný bolesti. A také moc dobře známý.