The Maze Demigod // Percy Jackson

Parkoviště

SOLANGELO ALERT

"Šťastnou cestu," popřála jim Reyna. Stáli uprostřed parkoviště a chystali se rozloučit se s Hexagony. Byla stále tma a pěkná zima, ale stejně je přišla vyprovodit. Percy zjistil, že ve své hexagonské formě necítí teplo ani zimu a pomalu ani hlad. Jen obrovskou, nikdy neustupující únavu, ale naučil se s ní pracovat tak, aby mu nepřekážela.

"Budeme se snažit to vyřídit co nejrychleji," slíbil Troy.

"Hlavně buďte opatrní," poradil jim Jason a poplácal Troye po rameni.

"Vraťte se živí," poprosila je Hazel.

"Uděláme, co budeme moct," přikývl Percy. 

Illiana stála kousek opodál vedle Jacoba a dívali se sobě do očí. Stiskla Jacobovu nastavenou ruku a chvíli na něj jen hleděli. "Zvládněte to tady."

Kývl a políbil ji na čelo. "Vy taky."

Zavřela oči a nechala se chvíli zcela ovinout tím sladkým pocitem bezpečí, než se od něj odtáhla a upravila si batoh, aby byla připravena vyrazit.

"Opovaž se umřít," zamračila se Annabeth a šťouchla Percyho do hrudi. "Jinak ti to nikdy neodpustím."

Percy se jen pousmál, což Annabeth stačilo, aby věděla, že nepočítá s tím, že přežije. Do očí se jí nahrnuly slzy a dlouze ho objala, než ho políbila a ucouvla o dva kroky zpět.

"Miluju tě," řekla vážně. "Doufám, že to víš."

"Já tebe taky," zasmál se Percy a pocuchal jí blonďaté vlny. "Hodně štěstí, chytrolínko."

Jen si odfrkla, založila si ruce na prsou a uhnula pohledem. Znovu se zasmál, než sklouzl očima na postavu stojící pár metrů od nich a jeho výraz posmutněl. Nico di Angelo postával daleko od skupiny jako jejich temný stín, s rukama v kapsách okopával špičkou tenisky nějaký kámen na zemi.

S tichým povzdechem došel k němu a zastavil se tak blízko, že mladší chlapec polekaně zvedl hlavu a o krok ustoupil. "Percy," dostal ze sebe úlevně. "Fuj, to jsem se lekl."

"Nad čím přemýšlíš?" chtěl vědět Percy. Znal ho dost dobře na to, aby věděl, že něco není v pořádku.

Nico se zasmušil. "Mám... takový divný pocit." Frustrovaně kámen odkopl. "Něco tu nehraje."

"To už dlouho," uchechtl se Percy.

"Ne, takhle to nemyslím," bránil se Nico. "Jen... tady mezi námi. Něco není v pořádku."

Percy zvážněl. "Dávej tu na to pozor. Když se bude něco dít... Bude to jen na vás."

"Já vím," kývl Nico. Pak uhnul pohledem a trochu se ošil.

Percy se usmál a roztáhl náruč. "Chceš poslední objetí?"

Nico chvíli váhal, ale pak se nechal obejmout, ač byl neschopen Percymu pohlédnout do očí. Jeho srdce už šlo jiným směrem, ale stejně mu bylo v okolí Poseidónova syna trochu trapně. Percy si ho bratrsky přitiskl k sobě, prohrábl mu tmavé vlasy a zasmál se. "Tak hodně zdaru, bojovníku."

Nico se odtáhl a usmál. "Tobě taky."

Percy se připojil k ostatním dvěma Hexagonům. Zatímco Troy jaksi ze vzduchu vytvářel dveře (Percyho stále udivovalo, jak rozsáhlou škálu schopností ovládá), naposledy zamával svým přátelům, než ho Troy chytil zezadu za límec a protáhl ho magickými dveřmi na druhou stranu.

Když se za nimi dveře zavřely, zmizely. Nico nechal ruku klesnout dolů. Nechal své přátele projít kolem sebe, zatímco pohledem stále propaloval místo, kde Percy zmizel, jako by ho mohl přivolat zpět. Pak si povzdechl a obrátil se, aby se vrátil k ostatním, když se zarazil. Ani ne deset metrů od něj stál Will Solace s rukama založenýma na prsou a nesouhlasně vystrkoval dolní ret, zatímco klepal netrpělivě chodidlem do silnice.

"Wille..." vydechl Nico překvapeně. Nevěděl, co by měl říct.

Will pár kroky přešel vzdálenost, která je dělila, a s neměnícím se výrazem se zastavil přímo před ním.

"Co se děje?" zeptal se Nico nevinně.

"Já žárlím," pronesl Will najednou.

Nico už otevíral pusu, aby se zeptal proč, když mu to náhle došlo, a rychle pusu zavřel. Sklopil pohled k zemi a cítil, jak mu růžoví tváře. Vůbec nepomyslel na to, jak by se Will asi cítil, když Percyho objímal. Myslel jen na to, jak moc mu Percy bude chybět, jestli umře, a jak nechce, aby odešel. Nervózně přenesl váhu z nohy na nohu.

Náhle ho Will chytil do náruče, lehce, ale tak, aby Nico cítil všechno, co cítil on, a Nico si byl jistý, že nyní je rudý jako rajče. Will si ho přitiskl, co nejblíže k jeho tělu to šlo, a pohladil ho po vlasech.

"Tohle mi už nedělej," zakňučel Will.

Nico ho konejšivě poplácal po zádech. "Jasně, jasně."

"Naštěstí mám tenhle zadek jen pro sebe," liboval si Will a jeho ruka sjela pod Nicův pas, načež Hádův syn s vykvíknutím uskočil. Úplně cítil, jak mu hoří tváře, ale to mu dělalo menší starosti než to, co právě jeho přítel udělal. "C-c-c-co to m-m-mělo b-být," zakoktal a polkl.

Will se rozesmál tak moc, že se svalil na zem.

"To není vtipný!" vykřikl Nico frustrovaně. "T-tohle se přece nedělá!"

Apollónův syn se po chvíli přestal smát a s hlasitým výdechem se postavil, jen aby se na něj spiklenecky ušklíbl. "To říká kdo?"

Nico ho praštil do ramene. "JÁ!" Pak se sebral a začal před Willem utíkat. Ten se okamžitě dostal do víru soutěživosti a vyrazil svým nejrychlejším tempem za ním. Nico poplašeně vyjekl a začal kličkovat, doufajíc, že se Will někde vyfláká, ale to se nestalo. Místo toho ho náhle chytil kolem pasu a oba spadli na zem. Nico si byl jistý, že si odřel dlaně o asfalt, ale nevnímal bolest. Jen Willovy ruce na jeho bocích, které ale rychle zmizely, když se Will zvedal ze země.

"Achjo, Nico, všechno to dramatizuješ," povzdechl si Will a pomohl mu na nohy. Pak se usmál. "Pojď, vrátíme se."

Nico přikývl a už se chystal udělat krok vpřed, když se Will najednou nahnul a krátce ho políbil na ústa. Nico zůstal v šoku stát na místě, zatímco se blonďák vesele zasmál a rozběhl se pryč. Hádův syn tam zůstal, neschopen se pohnout. Pak se oklepal a usmál se sám pro sebe. Vážně toho kluka měl rád.