The Maze Demigod // Percy Jackson

Poslední zasedání

BAD LANGUAGE ALERT

Percyho návrat vyvolal smíšené reakce. Všichni byli sice šťastní, že ho mají zase ve svých řadách, ale bylo neuvěřitelné, že to zase přežil. Bylo fajn vidět, že je Annabeth zase sama sebou, ale ten způsob jeho návratu byl mnohým proti srsti.

Illiana měla důvěru jen menšiny z nich. A teď, když je Percy jedním z nich a ještě se objevil nějaký další Hexagon, nebyl nikdo z nich příliš nadšený. Většinou se ale nevyjadřovali a čekali, k čemu se usnese rada.

Ta zasedla hned následující den v odpoledních hodinách, když byli všichni ranění stabilizovaní a mrtví řádně pohřbení. Bylo to nešťastné a negativní pro všechny vzhledem k tomu, že ztratili další lidi a jejich počet se výrazně tenčil. Toho si byli vědomi všichni sedící kolem kulatého stolu, ale nikomu se nechtělo tohle téma vytahovat. Akorát je dělalo smutnými.

"Tak, jsem ráda, že jsme se tu všichni sešli," začala Reyna. Formality už dávno zahodila, nemělo to cenu. Proto se obrátila na Percy i Illianu a usmála se. "Jsem ráda, že jste zpátky. Oba."

Percy kývl na souhlas a Illiana ji objala. "Já taky," řekla pak.

"Co budeme dělat?" zajímal se Frank, který se snažil otevřít diskuzi. "Máme zpátky některý lidi, ale to neznamená, že máme vyhráno."

"Vlastně existuje způsob, jak zastavit celý to šílenství," ozval se Troy, který stál u stěny ve stínech a vypadal velmi zamyšleně. Percy i Illiana se při jeho slovech trochu ošili, což vyvolalo podezření.

"A to je?" vyzvala ho Clarisse. Mračila se a netvářila se dvakrát ráda, že tu s nimi je.

Odpověděla Illiana. Nepřítomně se dívala se do stolu. "Kinos, Skia a Algedon. To jsou kotviště síly Chaosu. Když je porazíme a uvězníme, bude Chaos oslaben a vrátí se s Kosmem do rovnováhy."

"A teď přijde to ale," zamumlal Jason. 

"Ale," přikývla Illiana, "porazit a uvěznit je je více než nemožné."

"To se dalo čekat," kývla Nanna, naprosto smířená s realitou.

"ALE," pokračovala silným hlasem, "způsob tu přece jen je."

"Který zahrnuje životní nebezpečí a devadesáti devíti procentní šanci na smrt?" hádala Annabeth hořce.

"Chytrá," kývl Troy. "Proti nim byly vytvořeny tři zbraně, který je můžou porazit."

"A co to je?" chtěla vědět Reyna, netrpělivá z toho, jak dlouho to z nich lezlo.

"Hexagoni," řekl Percy temně. "Úranos s Rheou vymysleli způsob, jak uvést svět do pořádku. A vytvořili proto Hexagony."

Místnost zaplavilo úzkostné ticho. Nějak to všichni tušili, ale až teď, když to Percy vyslovil, se to stalo reálnou záležitostí, kterou si nechtěli přiznat, ale museli. Dávalo to smysl. Vlastně až moc. Vyměnili si nejisté pohledy.

Annabeth chytila Percyho za ruku, jako by jí ho chtěli odvést. "Nemůžeš jít umřít, Percy! Teď ses mi vrátil. A co tvoje máma?"

Percy se na ni důležitě podíval. "Je to buď já nebo svět." Pohladil ji po vlasech. "To je cena, co musí zaplatit všichni hrdinové, aby něco dokázali - musí umět prodat sami sebe. A proto je moje odpověď docela jasná, ne?"

Troy opouštěl zasedací místnost hluboce zamyšlený. Bylo to podle všeho poslední zasedání. Připravili plán, jak všechny chaotické zplozence zastihnout a porazit co nejefektivněji. Zároveň však bylo jasné, že jakmile vyrazí proti těmto třem, vypustí ze skrýší všechny své nestvůry, se kterými se budou muset utkat ostatní polobozi.

Protože nebyl zvyklý na moc společnosti a neměl rád uzavřené prostory, rozhodl se přenocovat na střeše, kde měl dobrý výhled nejen na noční oblohu, ale i na možné se blížící nestvůry. I se svým batohem, kde nosil spacák a nejdůležitější věci k přežití, se rozběhl po parkovišti, skočil na první okap a zručně se po něm vyšplhal nahoru.

Spokojeně přistál na střeše a chystal se najít si nějaké místečko, když zjistil, že tam není sám. Zády k němu a parkovišti a čelem ulici za nákupním centrem, s nohama přehozenýma přes okraj budovy, seděla dívka. Kvůli nedostatku světla ji moc neviděl, ale rozeznal dlouhé tmavé kudrny a tmavé tričko. Podle výšky od pasu nahoru hádal, že bude poměrně vysoká. Ale protože ji nepoznával, vytáhl si od opasku nůž z božského bronzu a nepozorovaně skočil za ni. Jednou rukou ji připoutal k sobě a druhou jí přiložil čepel ke krku.

"Kdo jsi a co tu chceš?" zasyčel jí do ucha.

"Já..." Její hlas se třásl, když mluvila. "Jsem Drew Tanaka. Dcera Afrodity."

Pustil ji, ale nůž si nechal stále v pohotovosti. "A co tu děláš?"

Podívala se na něj smutnýma tmavýma očima, než jimi uhnula. "Přemýšlím. Chodím sem často."

Sedl si vedle ní, nohy visící přes okraj, a podíval se na ni. Neřekl by do ní, že je dcera Afrodity - měla špatnou pleť, žádný make-up ani hezké oblečení. Tato válka na ni asi musela mít svůj temný dopad, stejně jako na ostatní, jen se to u ní projevilo na vzhledu.

"A o čem přemýšlíš?" zeptal se. Hádal, že si nejspíš bude potřebovat promluvit a to bylo to nejmíň, co pro ni mohl udělat.

"Tahle válka mě hrozně deprimuje," promluvila váhavě. "Mnohem horší než ta předtím. Lidi pořád umírají. Vymřel mi skoro celý srub."

Troy na to neměl co říct. Jen jí hodil ruku přes rameno, aby jí projevil soucit a podporu. Vděčně se o něj opřela.

"Je to fakt na nic," postěžovala si slabým hlasem zastřeným vzlyky. "Lacy i Mitchell mě strašně štvali a pořád jsem se nad ně povyšovala, jako nad ostatní, ale stejně si nezasloužili umřít. A i když tomu sama nechci věřit... chybí mi. Ani nevím proč. Neměla jsem je ráda."

"Pořád jste spolu žili jako sourozenci," tvrdil Troy.

"Právě že ani ne," namítla. "Já se chovala jako kráva. Panovačná pipina s dokonalým make-upem, která zneužívala čaromluvu, aby manipulovala vlastními sourozenci." Povzdechla si. "Nevím, proč jsem byla taková."

"Některý holky jsou prostě krávy," pokrčil Troy rameny. "Ale to neznamená, že jsou hned špatný."

Slabě se zasmála. "Jo, vážně? To asi moc krav neznáš."

"No, ne ve smyslu lidí," přiznal se. "Jen ty zvířata. Já se celkově lidem spíš vyhýbám."

"Proč?"

"No, umřel jsem, když mi bylo pět nebo tak něco. Ze svýho starýho života si moc nepamatuju, vlastně jen svoji mámu, a i tu jen mlhavě. Vyrůstal jsem na Úranově ostrově jen se svými sourozenci, mezi smrtelníky jsme moc nezavítali. Oni nás tam taky moc nechtěli."

"Ty jsi Hexagon, co?"

"Už tomu tak bude. Jmenuju se Troy, jen tak mimochodem."

"To nevadí."

"Jak to myslíš?"

"Stejně můžeme být kamarádi."

Tentokrát se zasmál on. "Tak jo. Jsi vlastně moje první polobožská kamarádka, víš o tom?"

"A nějakou smrtelnou máš?"

Trochu posmutněl. "Už ne."

"Co se stalo?"

"Rakovina."

"Aha. To je mi líto."

"Už to bude pár let."

"Stejně to bolí, ne?"

"Jo, to jo."

A pak zůstali ticho, Drew stále spočívala na jeho hrudi. A nijak jim to nevadilo. Hleděli spolu na měsíc, každý zabrán do svých myšlenek. Troy si povzdechl. Tak se zdálo, že se dnes jen tak klidně nevyspí.

Update po bůhví jak dlouhý době. Nevím, jak se tomu budu schopná věnovat do budoucna, takže stále je to pozastavený, ale už se někam posuneme.