The Maze Demigod // Percy Jackson

Bohyně vzpomínek

Ocitli se ve velmi zvláštní místnosti. Percymu připomínala obří kino se spousty obrazovkami. Celé zdi pokrývaly pásy drobných obrazovek, které vypadaly jako obrazy míhající se na mlze, a na každé se odehrávala jiná scéna, která se každou chvíli měnila. Percy se zahleděl na jednu z nich. Chvíli tam probíhaly obrazy z druhé světové války, poté nějaký šamanský rituál a nakonec obraz, kde se Oktaviánovo roucho chytilo do katapultu a mladík byl vystřelen kamsi do neznáma.

"Co to je?" vydechl Jason, hledící na jinou obrazovku.

"Tohle je Palác vzpomínek," pronesl něčí hlas. Nebyl určitý - mluvil jenom jeden člověk, ale jeho hlas připomínal spoustu jiných. Percy zvedl oči a setkal se s chladným pohledem modrých očí zírajících na něj z Lukova obličeje. Než se Percy stačil nadechnout, aby se zeptal, co tu u všech všudy pohledává, změnila se osoba na Charlese.

"Babi?" vyrazil ze sebe Frank nevěřícně.

"Mami?" zeptal se Jason nejistě.

"Mnemosyne," oslovil osobu Hector.

Charlesova tvář se roztáhla do úsměvu a změnil se na malou italskou dívku. Percymu na mysl vyplulo jméno Bianca di Angelo. Měl pocit, že ji zná, ale jeho vzpomínky byly stále zamlžené.

Nakonec se osoba naposledy změnila do podoby krásné zrzavé dívky. Vypadala tak na patnáct let a přejela je pronikavýma ledově modrýma očima. "Jsem Mnemosyne, bohyně vzpomínek."

"Hledali jsme vás," dostal ze sebe Percy. Jak chytré.

"Já vím," přikývla bohyně. "A našli jste mě."

"Asi nám vzpomínky nevrátíte jen tak, co?" povzdechl si Percy.

"Proč bych vám je nemohla dát?" podivila se Mnemosyne.

"Bohové vždycky něco chtějí," odpověděl Percy.

"Máš pravdu," usmála se Mnemosyne. "I já něco budu chtít."

"A co to je?" odvážil se zeptat Frank.

"Zahrajeme si hru," spráskla bohyně nadšeně ruce. Všechny obrazovky v místnosti zmizely a nahradila ji jedna velká, která se objevila za Mnemosyne.

"A v čem to bude spočívat?" zajímal se Jason.

"Procvičíme vám paměť," rozhodla Mnemosyne.

"Ale my tak trochu nemáme vzpomínky," připomněl jí Percy.

"Já vím," přikývla bohyně. "Proto si to zahrajeme."

Na obrazovce se objevila scéna. Byla divně rozmazaná a zvuk utlumený, ale Percy rozeznával dvě postavy, nejspíš chlapecké, a něco modrého v popředí. Zamyslel se. Něco mu to strašně připomínalo, ale co to u bohů bylo...?

Náhle se mu rozsvítilo. "Moje patnácté narozeniny! Já... sázel jsem tu měsíční květinu od Kalypsó. A objevil se tam Nico... Nico!"

"Nico...?" Jason se tvářil, jako by mu začalo docházet něco důležitého.

"Nico di Angelo!" vzpomněl si Frank.

"Výborně!" zatleskala Mnemosyne. "Další!"

Další byla opět rozmazaná. Viděl tam hodně bílé a fialové a dvě postavy -

"To je Reyna!" poznal ji Jason.

"Další!" souhlasila Mnemosyne nadšeně.

Byly to rozostřené siluety velkého hnědovlasého chlapce a dívky s něčím červeným na sobě... Velký černý pes poskakoval kolem nich -

"Tyson!" vykřikl Percy. "Ella a paní O'Learyová!"

Další byl hořící dům, který Percymu něco připomněl, ale co to bylo -

"Babiččin dům," zamumlal Frank nešťastně.

"Vidíte, vzpomínáte si," usmála se Mnemosyne. "Právě jste odstranili bloky na svých myslích. Postupně se vám vrátí všechno."

"To to bylo takhle jednoduché?" podivil se Jason.

"Jsem na vaší straně," tvrdila Mnemosyne pevně. "Chci vám pomoct."

Frank nejistě přešlápl. "Jak?" 

"Percy si možná vzpomíná na Daidala," začala Mnemosyne.

Percy přikývl. "Dělal nám chvíli mentora v Táboře polokrevných. Když umřel, rozpadl se celý Labyrint."

"A společně s Pasifaé se znovu objevil," souhlasila Mnemosyne. "Není to ale naposledy, co se vrátil."

"Tohle je Daidalův labyrint," hádal Percy. "Ale kdo za tím stojí tentokrát?"

"Nemůžu vám říct, co se stane," řekla Mnemosyne lítostivě. "Ale mohu vám ukázat, co musíte hledat, abyste se odsud dostali."

Obrazovka za ní se opět dala do pohybu. Tentokrát byla perfektně ostrá, ničím nerušená. Percy viděl Jasona, jak drží nějakou dívku a společně se zděšením sledují chlapce na zlatém drakovi, který zmizí v ostré záři výbuchu...

"Leo!" vykřikli všichni tři zároveň.

"Najděte ho," žádala je Mnemosyne. Náhle se začala měnit na černobílou postavu. "Zachraňte svět."

Percy sledoval, jak se bohyně mění na rozmazanou šmouhu, než zmizí úplně. Místnost potemněla, obrazovky zmizely a Percy s kamarády se ocitl v prázdné kamenné místnosti.

"Já... začínám si to vybavovat," řekl Jason, držící se za hlavu. "Porazili jsme Gaiu a Leo umřel..."

"Máme ho najít," ozval se Hector. Je to vlastně poprvé, co za celou dobu promluvil. "To znamená, že ještě žije, ne?"

"Nejspíš," uznal Percy a pak se na svého brášku starostlivě podíval. "Vrátily se nějaké vzpomínky tobě?"

Hector sebou trhl. "No... moc ne. Vybavil se mi obličej mé sestry, ale to je všechno."

Percy ho povzbudivě poplácal po rameni. "Však si vzpomeneš, jen budeš muset ještě chvíli počkat. Uvidíš."

"Já vím," přikývl Hector. "Díky, Percy."

Percy se na něj usmál a pak se obrátil pohledem na své přátele. "Leo je náš kamarád. Jestli je v průšvihu, pomůžeme mu."

"Zmlátím toho, kdo mu ublíží," zapraskal Jason výhružně klouby.

"Vysvobodíme ho," přidal se Frank. "Nakopeme všem zadky!"

"A koupíme si sušenky!" doplnil Hector s nadšením.

Upřely se na něj tři pochybovačné pohledy.

"No co?" pokrčil Hector rameny. "Mám na ně chuť."

"Dobře," shrnul to Percy. "Najdeme holky, zachráníme Lea, koupíme sušenky a helfneme světu."

"To zní jako plán," zasmál se Jason. "Ale jdu do toho s tebou."

Všichni se na sebe spokojeně uculili, jenže Percyho úsměv brzy zmrzl na jeho tváři. 

"Percy, děje se něco?" zeptal se Frank starostlivě.

"Teď, když mám vzpomínky zpátky," prohlásil Percy tiše, "mi něco došlo."

"A co?" vybízel ho Frank nejistě.

"Luke, Beckendorf a pár dalších by mělo být mrtvých," řekl Percy a přejel pohledem po vyděšených obličejích ostatních. "Tím pádem - co jsou ti v Placu zač?"