The Maze Demigod // Percy Jackson

Tři bratři

Percy ležel na posteli ve srubu číslo tři, hleděl do stropu a nemohl usnout. Přibližně za hodinu by se měli vydat na cestu, ale jemu bylo špatně - žaludek měl jako na vodě a chtělo se mu zvracet. Nevěděl, co to s ním je. Připisoval to stresu a strachu o Annabeth. Doufal, že je v pořádku. Modlil se ke všem bohům, aby byla živá a zdravá.

Mohl v tom však jen doufat. Někde v hloubi duše cítil, že tomu tak úplně není.

Náhle ho přepadl pocit pláče. Když se nad tím tak zamyslel, málokdy brečel. Dokázal tomu pocitu vzdorovat už tolikrát předtím. Teď byl ale silnější než kdy dřív.

Uslyšel pohyb, jak se Hector obrátil na záda. Ležel na zemi, obalený pokrývkami, a spal. Percy se otočil na bok a chvíli svého malého bratříčka pozoroval. Aspoň že jemu nic ve spánku nebrání. Od té doby, co mluvili s Rheiou, ho trápilo, co se o tomto nevinném chlapci dozvěděl. Cítil za něj ještě větší zodpovědnost než předtím a odpřisáhl sám sobě, že mu zajistí nejsvětlejší a nejlepší budoucnost, jakou může.

Z myšlenek ho vytrhl zvuk otevírání dveří. Percy automaticky hrábl do kapsy pyžama pro Anaklusmos, z něhož sundal čepičku a namířil směrem ke vchodu. Okamžitě ho ale sklopil, když viděl, kdo za ním přišel. Hnědé kudrnaté vlasy mu trochu povyrostly od té doby, co se viděli naposledy. Když ho uviděl, jeho jediné hnědé oko se rozzářilo radostí a ústa roztáhl do úsměvu, čímž odhalil nerovné zuby se zbytky burákového másla.

"Percy!" Tyson se rozběhl přes místnost a sevřel svého polobožského bratra v medvědím objetí. "Tak rád tě vidím! Hledali jsme tě, úplně všude, ale nemohli jsme tě najít!"

"Dusíš mě!" lapal Percy po dechu. Jakmile dostal svobodu dýchání, usmál se. "Stýskalo se mi po tobě, člověče. Ale chtěl bych ti někoho představit."

Tyson se natěšeně posadil na zem před něj. "Koho?" 

"Hectore?" houkl Percy na mladšího chlapce.

Hector se jednou převalil na bok, než se opřel o loket a rozespale si promnul oči. "Co se děje?"

"Tysone, představuju ti Hectora," pronesl Percy slavnostně. "Tvého malého brášku."

"Bráško!" Tyson se vyhrabal na nohy a zvedl ještě nerozkoukaného Hectora z podlahy, aby ho mohl pevně obejmout. Hector se zatvářil šokovaně, když si uvědomil, co se děje, ale Percyho usmívající se tvář ho uklidnila. Bylo legrační je sledovat - Hector visel v Tysonově náruči téměř půl metru nad zemí.

"Já... rád tě poznávám," vypravil ze sebe Hector rozpačitě, když ho od sebe Tyson odtáhl, ale nepouštěl ho.

"Mám dalšího brášku!" Tyson s ním začal tancovat po srubu. "Teď už Percy nebude sám, když tu nebudu!"

Hectorovo nadšení postupně opadlo.

"Co se děje?" všiml si Tyson.

"Já..." začal Hector omluvně, ale Percy ho přerušil.

"Vidíš, Hecku," usmál se Percy. "Teď jsi oficiálně člen naší rodiny."

Hector se zatvářil šokovaně, ale pak se štěstí do jeho výrazu opět vrátilo. "V-vážně?" 

"Musíš na sebe dávat pozor," domlouval mu Tyson starostlivě. "Venku je spoustu nestvůr, co tě budou chtít sníst a ty jsi ještě malý. Ale nemusíš se bát, Percy tě ochrání!"

"Si piš," souhlasil Percy.

"Kdy půjdete?" chtěl vědět Tyson.

"Asi za hodinu," odpověděl Percy.

"Šel bych s vámi," řekl Tyson lítostivě. "Ale musím tu zůstat."

"Jasně, brácho," kývl Percy. "Musíš se postarat o Ellu a paní O'Learyovou. A musíš pomoct táboru."

Tyson přikývl. "Jasně, bráško. Nedovolím, aby se kamarádům něco stalo."

Percy se zvedl a poplácal ho po rameni. "Myslím, že můžeš Hectora pustit."

Tyson opatrně postavil Hectora na nohy a láskyplně mu pocuchal vlasy. "Mám tě rád, bráško."

"Díky, bráško," usmál se Hector. "Já tebe asi taky."

"Tak jo." Percy se protáhl. "Myslím, že bychom se měli začít připravovat na cestu."

Tyson vyběhl ven pozdravit ostatní táborníky, zatímco se Percy s Hectorem převlékli a stavili se mezi táborovými zásobami pro batohy, nějaké náhradní oblečení a věci, které by se mohly na jejich výletě hodit. Pak si sedli do svěží zelené trávy a čekali na ostatní.

"Máš strach?" zeptal se Percy.

"Trochu," přiznal Hector a upíral pohled na oblohu. 

"Tak jsme na tom stejně," povzdechl si Percy.

Hector se na něj podíval. "Určitě Annabeth zachráníme. Neměj strach."

"Myslíš, že jí ubližují?" Do Percyho hlasu vnikla úzkost.

"Upřímně? Myslím, že jo."

Percy zaťal pěsti. Jestli se Annabeth něco stane, nikdy jim to neodpustí.

"Máš strach i o ostatní?" zajímal se Hector.

"Jasně, že jo," kývl Percy. "Jsou to moji kamarádi."

Hector nervózně vytrhl trs trávy. "Kdyby sis měl vybrat mezi záchranou jich a Annabeth, koho bys zachránil?"

"Zachráním je všechny," přešel jeho otázku Percy. "Žádný vybírání nebude. Nikdo neumře a nikdo se nebude obětovávat."

Hector se pousmál. "Je hezké, že v tom máš tak jasno."

"Co jiného mám dělat?" Percy se mu podíval do očí. "Nemůžu přemýšlet o tom, že by se někomu něco stalo. Prostě budu věřit, že to vyjde. Nic jinýho mi nezbývá."

"Ale kluci," ozval se hlas Lea Valdeze, když jim stiskl ramena. "Proč takhle depresivní diskuse? Jasně že to vyjde."

Kalypsó jim hodila do rukou sendviče. "Najezte se, než vyrazíme."

Percy poděkoval, ale nedokázal se jí podívat do očí. Ona to nejspíš cítila stejně, protože mu nevěnovala jediný pohled. Místo toho vyhlížela prétory, kteří se k nim pomalu blížili a něco řešili s hlavami blízko u sebe.

"Ahoj!" zavolal na ně Frank, když se přiblížili. "Tak můžeme vyrazit."

Reyna si založila ruce na prsou. "Hodně štěstí. My budeme zatím bránit tábor. Římští polobohové dneska odjíždí do Nového Říma, protože ten je prakticky nechráněný. Zatím tam neproběhly žádné útoky, ale nemůžeme nic riskovat."

Percy přikývl. "Taky hodně štěstí. Tak my půjdeme."

Reyna kývla. "Uvidíme se brzy."

Pak se polobohové vydali do lesa. Celou cestu nikdo z nich nepromluvil, dokud nedorazili ke vchodu do Labyrintu.

"Připraveni?" zeptal se Percy.

"Víc než kdy dřív," souhlasil Leo.

Percy se nadechl. "Tak pojďme."

A společně vkročili do místa, ze kterého se snažili tak dlouho utéct.