The Maze Demigod // Percy Jackson

"Late at night"

SOLANGELO ALERT

Hned, jak vyšel z budovy E, se rozběhl co nejrychleji pryč. Cítil se zničený, smutný. Chtělo se mu křičet. Když se ho Will zeptal A ty se jmenuješ jak?, málem se rozbrečel. Proto jen sebral nohy na ramena a bez odpovědi zmizel. Slyšel, jak za ním Will volal, ale nezastavil se. Prostě potřeboval pryč.

Persefona mu jednou řekla, že pravou lásku nevymaže ani řeka Léthé. To vysvětlovalo Percyho a jeho navždy trvající vzpomínky na Annabeth. Ztratil paměť už v přepočtu potřetí za tento rok, a stále si ji pamatoval. Stále k ní něco cítil, i když si nevybavoval jejich společnou minulost.

Zarazil se. Proč nad tím vlastně přemýšlí? Nejspíš žárlil. Na Percyho. Na Annabeth. Na jejich štěstí. Vždycky se našli. Nikdy nic nevzdali. Vytrvali. Ale Nico? Vždyť ten neměl pořádně ani nic, za co by se mohl prát. To, že chová k Willovi zvláštní náklonnost a že mu Will dal pusu... Ne, to vůbec nic neznamená.

Hádovy děti nenacházejí šťastné konce. Tak mu to tenkrát Hádes řekl. To bylo to poslední, co mu tehdy otec řekl po té jejich hádce v paláci, než odešel pryč. Nico se nad tím nikdy pořádně nezamýšlel. Víc ho užíralo otcovo přiznání, že si přál, aby přežila Bianca. Ale to on přece chtěl taky.

Odklidil se i se svými depresivními myšlenkami zpátky do svého pokoje. Byla to prostorná místnost s jedním malým patrem, kde spala Hazel. Kvůli jeho "psychickým problémům", jak je nazývala školní psycholožka, se rozhodlo, že by Nico neměl spát sám ani s nikým cizím. Proto skončili na pokoji spolu. Ani jednomu z nich to však nevadilo - vážili si přítomnosti toho druhého.

Sedl si na svou postel a povzdechl si. Jeho vzpomínky na toto místo sahaly neurčito do minulosti dál, než by měli. Věděl jistě, že tu nebyli déle než pár dní, ale přesto to tak nevypadalo. Nikdo jiný kromě něj a Hazel si to však neuvědomoval. Netušil, jestli je to kvůli tomu, že jsou děti Háda (nebo Plutona) nebo něčemu jinému. Dlouze nad tím přemýšleli už od začátku, ale ještě se nedobrali přesného závěru.

Ani nevěděl kdy usnul, ale když se probudil, byla už tma. Zmateně se posadil na posteli a zahleděl se do své hlavy, aby našel vzpomínkový záznam svých činností, které vedly ke spánku, ale žádný neměl. Nejspíš prostě vytuhnul uprostřed myšlenky.

Zvedl se na nohy a zívl. Bylo skoro deset hodin. Hlasité zakručení žaludku mu připomnělo, že prošvihl večeři. Mohl by si pro něco dojít do automatu. Jen by si musel dát pozor, aby ho nechytili učitelé...

Tiše vyšel nahoru a zjistil, že Hazelina postel je ještě prázdná. Jeho nitrem pronikl strach. Doufal, že se jí nic nestalo. Určitě se jen někde zdrželi. Svým způsobem na Percyho spoléhal. I když ho už jednou zklamal. Něco uvnitř něj věřilo, že to Percy zvládne.

Prohrabal si kapsy a spočítal si mince a bankovky, které v nich našel. Ale jo, najíst by se z toho mohl. Svůj úlovek si zase strčil do kalhot a tiše jako myška přešel ke dveřím, z nichž stejně tiše vyšel. Chodba byla přesně podle očekávání vylidněná. Bylo přece už dost pozdě. Plížil se podél stěn a trochu nervózně vyhlížel jakékoliv známky přítomnosti učitelů.

Bezpečně se však dostal do vstupní haly ke svítícím bednám s jídlem a pitím. Naštěstí pro něj byly automaty nové, takže tolik nevrzaly, ačkoliv se nedalo říct, že byly úplně tiché. Narovnal se před automatem a vytáhl se na špičky, aby viděl i úplně nahoru. Nebyl už tak malý. Měl pocit, že od té doby, co vypadli z Labyrintu, trochu vyrostl i přibral, takže už nevypadal jako kostnatý zombie. 

Pořádně si prohlédl všechny tyčinky a balíčky chipsů v jednom automatu, ale nakonec se rozhodl pro zeleninu a ovoce z vrčícího chladícího boxu. Netrvalo dlouho a už v náruči držel balíček papriky, okurky a rajčat, pomeranč a jablko. Bylo to rozhodně levnější a zdravější než lákavé pochutiny z první bedny. A ještě mu nějaké peníze zbyly.