The Maze Demigod // Percy Jackson

Střecha

Zatímco v New Yorku probíhal běžný všední den plný spěchajících lidí, ucpaných ulic a zmatených turistů, prováděly se, skryté před zraky smrtelníků, válečné plány. Ač už byl Úranos na číkoli straně, jeho návrhy a strategie dávaly smysl. Athéna, Annabeth a její sourozenci s ním byli povětšinou v naprosté harmonii. Po přírodních nymfách a bytostech se posílaly žádosti o spojenectví všude, kde se dalo. Svět smrtelníků vypadal stále stejně, ale v pozadí probíhala válka.

Drew stála na střeše jedné z newyorských budov a hleděla pod sebe. Bylo zvláštní stát tu se zbraní v ruce a náprsním krunýřem z božského bronzu na hrudi, zatímco svět dole pod ní vypadal tak normálně a v pořádku. Ladným pohybem si strčila pramen vlasů za uši a podívala se směrem k Empire State Building.

Před pár hodinami viděla naživo svou matku. Byla tak ráda, že ji konečně vidí. Jenomže bohyně Afrodita jí nevěnovala jediný pohled. Akorát se rozplývala nad tragičností lásky Percyho a Annabeth a jednou pochválila statečnost své další dcery Piper.

Cítila se zklamaná. A věděla, že se takhle cítili skoro všichni. Ne všichni totiž vídali své rodiče a ostatní bohy tak často jako Percy Jackson. Některé děti svého božského rodiče viděli poprvé až teď. A bohům to bylo jedno. Byli tolik zabraní do nedůvěřování Úranovi, že polobohy úplně vypustili z hlavy. Ostatně jako vždycky.

Místo zlobení se na svou matku však Drew přesunula svou mysl jinam. K někomu jinému. Žaludek se jí sevřel starostí. Bude Troy v pořádku? Přežije to? Nevěděla, proč jí na tom tak záleželo. Prostě jen nechtěla, aby lidé dál umírali.

Tahle válka byla delší a náročnější než kterákoliv z těch předchozích, co zažila. O život přišla víc jak polovina polobohů z obou táborů. Neměli žádnou naději, zůstaly jim jen zbraně a zlomené duše. Ač se vždy starala o svůj vzhled (možná někdy až příliš), teď se v poslední době šminek ani nedotkla. Nemělo cenu schovávat tmavé kruhy pod očima a strhanou tvář, všichni vypadali příšerně. Třepily se jí konečky vlasů, které neviděly žehličku, ani nepamatovala, ale nemělo smysl se tím zabývat. Pokud to přežije, může se dávat do pucu potom.

Pokud to přežije.

Nejspíš by se touto myšlenkou zabývala více, kdyby se za ní neozval zvuk štěrku odlétávajícího od gumových podrážek bot. Pevněji sevřela své kopí a obrátila se k příchozímu. Oddechla si, když si uvědomila, že to je jen Jacob, a sklopila čepel.

"Jacobe," oslovila ho s výraznou úlevou v hlase. "Co se děje?"

"Přišel jsem se na tebe jen podívat," řekl nepřítomně a zadíval se směrem k zapadajícímu slunci. "Máš o ně strach?"

"O koho?" Dokázala by vyjmenovat nejmíň padesát lidí, o něž měla strach.

"O Percyho a zbytek," ujasnil svou myšlenku. "Je tu vysoká šance, že to nepřežijí. A co hůř, že se jim to nepovede."

Nepozastavovala se nad jeho hodnotami. Osud světa byl od vždycky důležitější než osud jednoho člověka.

"Nevím, co zamýšlí," vrtěl zamyšleně hlavou. "Chaos se přece nedá porazit."

"Dá se oslabit," opravila ho Drew rychle. "Chaos a Kosmos se můžou navzájem vyrovnat."

"To by bylo krásný, co?" kývl Jacob. "Chaos a řád v jedný lince, svět jako dřív, dobro vítězí nad zlem..." Povzdechl si. "Jenže to bohužel nepůjde."

Drew zmateně zamrkala. "Co to povídáš -"

Než stačila dokončit svou myšlenku, objevily se jeho ruce kolem jejího krku. Vyjekla a pustila kopí, když se na pár vteřin nahnula přes okraj budovy nad přeplněné ulice, ale Jacob ji stáhl zpět a vyzdvihl ji do vzduchu. Cítila jeho ocelový stisk blokující její dýchací trubice. Přiškrceně lapala po dechu a bezmocně sebou kopala a šila, aby se dostala z jeho smrtícího stisku. Přísun vzduchu se každou vteřinou zmenšoval a její mysl pomalu upadala do bezvědomí.

Podíval se na ni a ona viděla tu temnou prázdnotu v jeho očích a chladný úšklebek na jeho tváři. Když promluvil, už nezněl jako Jacob - jeho hlas byl klidný, zastřený a stoprocentně ženský. "Nejlepší bude, když se pozabíjíte mezi sebou."

Udělal pár kroků vpřed a Drew se ocitla visící ve vzduchu přímo nad silnicí pod sebou. Její mozek zpanikařil a její tělo sebou začalo zděšeně mlátit. Stisk kolem jejího krku lehce povolil a ona přidušeně vykřikla ze strachu, že ji pustí úplně.

"Vy Afroditiny děti jste vždy tak lehké ovládnout," pokračoval Jacob medovým, ženským hlasem. "Protože co je chaotičtější než láska?"

Tlak kolem jejího krku opět narostl a Drew cítila, jak ji opouští vědomí. Z posledních sil se nadechla a zasípala: "My tě zastavíme."

"No, to bych si nebyla tak jistá," ušklíbl se Jacob a než stačila zpracovat, co se děje, si ji přitáhl k sobě a v dalším momentě cítila jeho rty na svých. Její mysl vypověděla službu. Co to mělo znamenat?

A pak náhle, bez jakéhokoliv varování, se odtáhl a povolil svůj stisk - a Drew se s výkřikem propadla do prázdna.