The Maze Demigod // Percy Jackson

Nový nepřítel

Tiše kráčela ztemnělou chodbou a snažila se nevšímat si vlhkého zápachu vycházejícího ze zdí. Došla k patě schodiště a pomalu začala scházet do podzemí. Tyto cesty tu nebyly nové, jen znovu obnovené. Před nimi tu nikdo neprošel již minimálně dva roky, ale klidně se z nich mohlo vyklubat i několik set let. V tomhle světě si člověk nikdy nebyl jistý.

Překvapovalo ji, že se ještě nezabila. Nikoho totiž nenapadlo umístit pochodně na schodiště, ty visely na zdech chodeb, ačkoliv tady by to nejspíš bylo potřebnější. Jednou škobrtla a málem si zlomila vaz, ale udržela rovnováhu. Díky všem bohům za ty roky tréninku na pohyblivé kladině!

Když se úspěšně dostala k patě schodiště, zhluboka se nadechla. Chodba se rozdělovala na dvě části - jedna vedla do podsvětí, druhá dál do Labyrintu. Teď by se jim Valdez hodil. Přišli o dva dobré vojáky, když to tu prozkoumávali.

Vydala se vpravo, hlouběji do Labyrintu. Ten se naštěstí přestal hýbat, jako bolestivá připomínka toho, co po sobě jejich přátelé zanechali. 

O kousek dál v chodbě narazila na dva polobohy, přesně tam, kde by měli být. Oddechla si, když zjistila, že na stráži nestojí Dakota - ten by se nejspíš zase zpráskal pořádnou lahví ovocné šťávy. Možná to zní nemožně, ale on se zvládl opít i malinovkou.

Rázně uhnula do levé chodby, před níž hlídkoval Hank, který na ní krátce, ale významně kývl, a krokem naštvaného vůdce došla až k jediné obsazené cele. Seděla v ní nevysoká tmavovláska ve volném pruhovaném tričku a šortkách, ve kterých by jiní vypadali hloupě - jen ona ne.

"Poslala jsem průzkumnou skupinu na místo, které jsi nám poradila," promluvila dostatečně hlasitě, aby sebou vězeňkyně trhla a zvedla k ní hlavu, "ale místo slibovaného úspěchu se jich vrátilo jen sedm z osmi."

Illiana se zatvářila šokovaně. Čekala snad jiné výsledky?

"Co mi k tomu řekneš?" vyzvala ji.

"Já..." Illiana se zvedla na nohy. "O čem to mluvíš?"

Vrhla na ni přísný pohled. "Včera mi jeden legionář přišel říct, co jsi mi vzkázala. Že prý máme jít do New Yorku, tam je vstup na Úranovu horu."

"Já nic neříkala!" bránila se Illiana urputně. "Musíš mi věřit, prétorko!"

Reyna nechápavě zamrkala. "Co prosím?"

"Já nic nevzkazovala a s tvými vojáky jsem nemluvila," hájila se tmavovláska. "Jen s Jacobem."

"Nelži," zasyčela Reyna nebezpečně, ale Illianou to ani nehnulo. Naopak se plácla do čela, otočila se k ní zády a začala si horečně mumlat něco pro sebe.

"Mluv se mnou," nařídila jí Reyna. "Neříkej mi, že je mezi námi zrádce!"

Illiana se k ní otočila s vyhaslýma očima. "Je pozdě."

"Cože?" nechápala Reyna.

"Pamatuješ si na ten výslech před pár dny?" Illiana ukázala na žlutou stopu po modřině na svém stehně. "Víš, jak jsem se ti snažila říct, že Úranos není ten, koho byste se měli bát?"

"Blbost," prohlásila Reyna fanaticky. "Snažíš se jen odvést naši pozornost."

"Prétorko, vzbuď se!" Illiana vypadala, že by s ní nejradši zatřásla. "Jsi chytrá a dokážeš tomu vzdorovat!"

"Čemu?" ohrnula Reyna rty.

"Prosím, prosím, vnímej mě teď chvíli. Aspoň jednou. To nejhorší není Úranos."

"A co by to proboha mělo být?!"

"Mysli přece! Historie se opakuje, ale retrospektivně."

"Jak to myslíš?"

"První v naší době byla válka s Titány. Ta byla v historii jako poslední. Pak byla Gaia, která se ale originálně udála před Titány. Před Gaiou byl u moci -"

"Počkej, počkej, Gaia byla v historii až po Titánech," protestovala Reyna.

"V principu se Gaia snažila o moc už před nimi," mávla Illiana rukou. "Teď se vrátil Úranos. Víš, co to bude znamenat pro budoucnost?"

Reyně trvalo přesně čtyřicet sedm vteřin na to, aby pochopila, kam tím dívka míří. "Snad nemyslíš..." Proti její vůli se jí roztřásl dolní ret. Jejich životy přece nemůžou být takhle špatné.

"Přesně tak, prétorko," kývla Illiana smutně. "A přesně tomu se snaží Úranos zabránit."

Reyna zůstala přimraženě stát na místě. Ne, tohle nebylo možné.

"Mám ještě otázku," promluvila Illiana po chvíli ticha.

"Co je?" Reynin hlas byl tichý, zamyšlený. V hlavě si procházela všechny možnosti, že je tohle skutečnost, a čím víc nad tím uvažovala, tím pravděpodobnější se jí to zdálo. Všechno tomu odpovídalo. Jak mohla být tak slepá?

"Co je s Jacobem?" Zdálo se jí to, nebo byla Illiana opravdu ustaraná? "Neviděla jsem ho tři dny."

Reyna se zarazila. "Když o tom tak mluvíš, já taky ne..."

Vyměnily si zděšené pohledy.

"Myslíš, že už nás začali odstraňovat?" hlesla Reyna.

Illiana přikývla. "Někdo hrozně moc nechce, abyste mi věřili."

Reyna vytáhla meč a jediným plynulým pohybem projel mřížemi jako máslem. "Promiň, že jsme tě tu takhle drželi. Ale snad chápeš důvody."

Dívka překvapeně přikývla. "Ehm... Co teď?"

"Pojď ven," rozhodla Reyna. "Odteď tě oficiálně jmenuji právoplatným senátorem. Do odvolání. Jestli je pravda, co říkáš - a já si myslím, že je - pak musíme začít ihned jednat." Věnovala jí důvěřivý pohled. "Co máme dělat?"

Illiana kývla. "Myslím, že je na čase najít Cheiróna."