The Maze Demigod // Percy Jackson

Písky času

HEART ATTACK ALERT

Cesta do Prašného paláce jim nakonec netrvala tak dlouho, ačkoliv byli už hrozně vyčerpaní. Když dorazili k bráně, zjistili, že není tak velký, jak se na první pohled zdál. Ačkoliv určitě byl větší než škola Wilderness, kde polobohové strávili předchozí dva měsíce. Ani takhle zblízka jim ale nebylo úplně jasné, z čeho je vlastně postaven.

"Co teď?" ozval se Leo. "Došli jsme sem. Nikdo nás nezastavil."

"Tak půjdeme dovnitř," navrhla Piper.

"Jen tak?" zapochybovala Annabeth.

"Stejně tam půjdeme," mávl Percy rukou. 

"Já otevřu, já otevřu!" radoval se Tyson a než kdokoliv stačil cokoliv říct, už strkal rukama do brány a otevíral ji. Čekali útok deset tisíců raplů, rozzuřený písek, rozzuřené štěně, prostě něco. Ale nic se nestalo. Trochu zklamaně sklonili zbraně a vyměnili si nejisté pohledy, než vešli dovnitř.

Jak vykročili dlouhou temnou chodbou, slyšeli, jak se za nimi dveře zavřely a jejich okolí se na chvíli propadlo do neprostupné temnoty. Než stačili panikařit, začaly se postupně podél stěn rozsvěcet svíce, ukazujíc cestu směrem kupředu. Svítily podivným, sytě oranžovým světlem, dodávající tomu všemu ošklivou atmosféru.

Percy se zhluboka nadechl a vykročil vpřed. Ostatní ho následovali, respektujíc Percyho přirozenou autoritu. Chodba se nijak cestou neměnila. Dále pokračovala stále stejná zeď ze stejného materiálu jako palác zvenku, s loučemi zářícími ve výklencích v pravidelných rozestupech. Zdála se nekonečná, ale nakonec se na konci objevilo bílé světlo. Měli co dělat, aby se k němu nerozběhli. Nechtěli ale vběhnout do pasti. Pomalu tedy vyšli směrem k němu a pak nakoukli, co se za ním skrývá.

Byla to obří místnost, odhadem asi sto jedenkrát Percyho pokoj? Nemusel by se za něj stydět Smraďoch Gabe, ale ten by sem asi nenacpal ten svůj pivní pupek. Kdyby se sem postavil Zeus ve své božské podobě, nebo-li šestimetrové verzi, nejspíš by se musel trochu nahrbit, ale jinak by se sem vešel.

Co ale v té místnosti našli, bylo něco naprosto nečekaného. Představte si obří písečnou pláž. A teď si představte, jak přijede kamion, nabere všechen písek a odveze ho do paláce uprostřed pustiny. Tak nějak to totiž na Percyho působilo. Celý prostor byl plný písku, tvořil hory a údolí, dělal tu z toho naprosto jiný svět.

"Je tamhleto písečná Empire State Building?" ukázal Leo nadšeně před sebe.

"A replika Pantheonu?" vypískla Annabeth.

"Někde by se tu mohl skrývat Konis -" varovala je Piper, ale zbytek věty nechala viset ve vzduchu, když zpoza jedné pískové hory vyšel kluk. Mohlo mu být tak čtrnáct, v dlaních si nesl hromádku písku a nechával si jej unikat mezi prsty. Byl trochu vyhublý, ale na pažích vykukujících zpod krátkých rukávů podivně svalnatý, s kšticí neupravených hnědých kudrn a sprškou pih na snědém obličeji.

Ani k nim nezvedl hlavu, když promluvil. "Já se přece neschovávám."

"Ty jsi..." Piper se zarazila a nervózně pohlédla na zmrzlého Percyho.

"Hector? Ne, to prosím ne." Chlapec vysypal obsah svých dlaní a otřel si je do kalhot. "To je jen nešťastná náhoda, protože mi tahle podoba vyhovuje. Ale ne, Hector umřel."

Percy zaťal pěsti, ale jinak nereagoval. Věděl to až moc dobře. Ale stejně to bolelo slyšet.

"Vy jste přišli za kentaury, co?" hádal Kinos.

"Přesně tak," souhlasil Tyson. "Dáš nám koníky zpátky?"

"Ale tak proč ne?" Kinos mávl rukou. "Fajn, jsou puštění."