The Maze Demigod // Percy Jackson

Táborový oheň

Den stál za nic už od začátku, ale zlatým hřebem byla večeře.

Netušil, kdo to ksakru vařil, ale měl chuť za ním dojít a uškrtit ho, protože ani ty zbytky, kterých se podle Franka chtějí zbavit, přece nemůžou vypadat takhle nechutně. Dnešní večeře se skládala z tuhého masa a hromady něčeho modrého, co chutnalo jako kyselé zelí, ale nechtěl nic moc riskovat. Jediné, co ho na tom chudém jídle uklidňovalo, byl fakt, že je to modré. Asi měl modrou rád.

Zatímco do sebe ládoval tu uboze vyhlížející hromadu hnoje, vykládal mu Frank něco o Placu. Nejdůležitější mu přišly tři věci. Zaprvé, sruby se střídaly ve funkci v jídelně každých sedm dní. Tenhle týden měli službu Héfaistovci, ale nějací dva Hermovi Placeři obarvili všechno zelí namodro. Héfaistovci dneškem službu končili, takže by se snad tohle příšerné krmivo nemělo opakovat. Zadruhé, existoval tu určitý řád trestů. Podle míry přestupku jste buďto myli nádobí, uklízeli záchody, byli zavřeni do vězení, které nazývali Dírou, nebo jste museli vést bojovou skupinu a snažit se přežít. Zatřetí, nikdo nic nechápal. A to ho uklidňovalo.

"Percy," houkl na něj Frank náhle, čímž ho přivedl zpět do reality. Frank ukazoval za davem "Zvedej se. Půjdeme k táborovému ohni přivítat nováčka."

Percymu pozdě došlo, že se jedná o něj, a tak chvíli stál před ohněm, obklopený zvědavými pohledy ostatních Placerů upřenými nad jeho hlavu, jako by čekali minimálně na svatozář, a netušil proč. Jeho rozpačitost zahnala až Lukova ruka, která mu přistála na rameni a krátce jej stiskla, než se starší chlapec obrátil k shromáždění.

"Dneska bychom tu rádi přivítali našeho bažu, Percyho," začal Luke. Chvíli počkal, až se výskání a tleskání ztiší, než pokračoval: "Bohové nám seslali dalšího bojovníka a my jim za to děkujeme. Tenhle měsíc jsme ztratili tři kluky a já bych vás chtěl požádat, abyste jim teď věnovali minutu ticha."

Kluci se kupodivu všichni zklidnili, zavřeli oči a minutu nic neříkali. Percy se zmateně rozhlížel kolem, dokud do něj Luke nešťouchl a nenavedl ho, aby je napodobil. Zavřel proto oči a otevřel je až ve chvíli, kdy Luke znovu promluvil.

"Chtěl bych teď poprosit našeho augura, aby Percymu požehnal," pronesl.

Z davu vystoupil hubený, bledý kluk s vlasy barvy slámy, příliš volném tričku a volných džínách. Měl přes sebe hozené bílé prostěradlo... Jak se tomu říká, tóga? U pasu mu viseli tři plyšáci, kteří k Percymu zoufale upírali korálková očka, jako by ho prosili o pomoc. Řečený augur si odkašlal a přistoupil k jednomu stolu, který sem dva kluci přinesli. Položil na něj hnědého plyšového medvídka a k Percyho zděšení mu nožem rozřízl břicho.

Percy musel obrátit hlavu od té hrozné scény, protože se mu jednoduše zvedal žaludek z představy, že se tomu nevinnému tvorečkovi hrabe ve vnitřnostech. Všiml si, že jeden kluk se lítostivě podíval na medvídka a pak odvrátil pohled. Vypadalo to, že se chtěl zadívat do země, ale náhodou navázal oční kontakt s Percym a zašklebil se na něj. Než mu mohl Percy úšklebek vrátit, přetrhl chlapec oční kontakt a vrátil se zpět do konverzace se svým sousedem.

Jelikož stejně neměl Percy kam jinam koukat, pořádně si ho prohlédl. Měl rozcuchané, světle blond vlasy, vypracované svaly a modré oči. Ve světle ohně se mu zaleskla drobná jizvička nad horním rtem, jako by zkoušel sníst sešívačku.

"Bohové Percymu žehnají," zamručel augur, čímž dal Percymu signál, že už je po příšerné pitvě. "Doufám, že bude pro Plac užitečný." Posbíral si zbytky své oběti a vrátil se zpět do davu.

"Díky, Oktaviáne," přikývl Luke. "A teď -"

Přerušilo ho hlasité zalapání po dechu, které se ozvalo ze všech stran. Pohledy všech směřovaly nad Percyho hlavu. Percy na okamžik zachytil pohled blonďáka s jizvičkou, který mu naznačil, aby se podíval nad svou hlavu. Percy to tedy udělal a v poslední chvíli zahlédl modře zářící trojzubec, který se poté rozplynul.

Luke si nervózně odkašlal. "Vítám Percyho, syna Poseidóna, v Placu. Nechť je pro nás přínosem."

Ostatní zopakovali sborem Lukova slova a pak se začali zvedat. Nikdo jim nebránil. Luke Percymu věnoval povzbudivý úsměv a pak odešel. Jelikož nikde nemohl Franka najít, vydal se Percy za klukem s jizvou.

"Nazdar," pozdravil ho, když s ním srovnal krok.

Chlapec se zastavil a obrátil se k němu. "Čau, Percy. Jsem Jason, syn Jupitera."

"Jupiter... to je bůh?" zapátral Percy v paměti, ale nic nenašel.

"Jo," zasmál se Jason. "Je to římská podoba Dia."

"Takže tu nejsou jen děti řeckých bohů?" podivil se Percy.

"Samozřejmě, že ne," povzdechl si Jason pobaveně. "Třeba tvůj průvodce, Frank, je syn Marta."

"Aha," vyrazil ze sebe Percy, protože ho nic chytřejšího nenapadlo.

"Těžkej den, co?" hádal Jason, který si všiml Percyho vyčerpání.

"Jo, bylo to peklo." Percy někde vzadu v hlavě téměř slyšel nějaký vnitřní hlas, který mu říkal, že peklo je horší. Třeba o tom něco ví.

"Chápu tě," poplácal ho Jason po rameni. "Taky jsem si tím prošel. Nic moc, kámo. Nezávidím."

Percy přikývl. Cítil se, jako by ho pošlapalo stádo kentaurů.

"Vyspi se na to," poradil mu Jason. "Zítra to bude lepší. Chceš pomoct najít Franka? Myslím, že ti měl najít místo na spaní, ne?"

"Asi," souhlasil Percy a následoval Jasona ke Dvoru. "Jasone, na kolik vypadám?"

"Na sedmnáct?" hádal Jason s pokrčením ramen. "Rozhodně ale nevypadáš jako žádný ořezávátko. Čekám, že nás všechny oslníš."

"Nejsem ale syn Apollóna," opáčil Percy. "Můžu vás maximálně utopit v mé úžasnosti."

Jason se rozesmál. "Jsi vtipnej. Bude s tebou sranda." Pak se usmál. "Tamhle je Frank. Mává na tebe. Jdi za ním. Měj se, bažante!"

Percy sledoval, jak se Jason prodírá davem a dává se do řeči s nějakým klukem. Trochu ho píchlo u srdce. Z nějakého zvláštního důvodu měl pocit, že by se takhle měli bavit spolu a že by se vůbec neměli cítit jako cizí lidé. Percy se zamyslel. Je možné, že k němu proniká něco z jeho vzpomínek?

Annabeth, broukl mu tichý hlas v hlavě.

Annabeth. Annabeth. Annabeth. Jak si opakoval pořád dokolečka tohle jedno jméno, měl pocit, že získává na skutečnosti a na kouzelné síle. Cítil, že je to jediné pojítko s jeho starým životem, který mu někdo ukradl. Spolu s blažeností se mu ale hrudník svíral strachem. Hlavou mu probleskla otázka: Je Annabeth v pořádku? 

Málem vyletěl z kůže, když mu Frank starostlivě položil ruku na rameno. "Percy, jsi v pohodě? Najednou jsi celý tak nějak ztuhl."

"Jo, dobrý," odpověděl Percy rychle. Snažil se udržet si ten kousek štěstí, které cítí při zaznění Annabethina jména v jeho hlavě, ale únava vítězila. "Jenom se potřebuju pořádně vyspat."

Frank chápavě kývl. "Připravil jsem ti místo na spaní. Nevadí ti, že je vedle mě...?"

"Ne, díky, Franku," odpálkoval Percy Frankovy nejistoty. "Myslím, že je to dokonalý. Fakt dík."

Frank si zalezl do své "postele" a počkal, až se Percy uvelebí. Pak hlasitě zívl a usmál se na Percyho: "Dobrou, Percy. Zítra bude líp."

Zítra bude líp.

Líp bude až s Annabeth.

Percy si přitáhl přikrývku až po krk. "Dobrou, Franku."