Stockholm Syndrome [L.H.]

38. Třpytivý oheň

Za 11 minut odlétá letadlo do Londýna

P.O.V Luke

Právě s Amy vstupujeme do letadla. Za pár hodin doletíme do Londýna a já se budu muset zase někam vypařit. Celou tu dobu s Amy jsem o všem přemýšlel. O tom, co se stalo, děje a stane...

,,Tohle jsou naše sedadla, můžeš si sednout k oknu." pokynu rukou a podívám se na Amy. Ta si bez řečí sedne a upře pohled na přistávací dráhu.

Zabořil jsem se do sedadla také a hluboce vydechl, zavřel oči a snažil se na chvíli vypnout.

,,Pssst." uslyším za mnou.

,,Hmm?" otočím se nechápavě za sebe.

,,To nebylo na vás. To bylo na tu brunetku vedle." odpoví neznámý kluk. Asi dvacetiletý.

Amy zaslechla náš rozhovor a otočila se také.

,,Co si přejete?" zeptala se Amy toho chlapce.

,,Ahoj, jsem Charlie. A vy?" natáhne ruku k ní.

Amy už se mu taky chystala podat ruku, ale v tu chvíli jsem ji zastavil.

,,Nebudeš se bavit s cizími lidmi!" zašeptám směrem k ní.

Nic neřekla. Jen se na mě zle podívala, mou ruku odhodila pryč a věnovala se dále tomu kreténovi za mnou.

Povídali si už dobrých pár hodin a mě to začalo pomalu znervózňovat. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou.
Vzbudilo to ve mně zvláštní pocit.

,,Omlouváme se za menší turbulence, prolétáme menší bouří. Každou chvíli by se to mělo zlepšit. Zůstaňte prosím v klidu a připoutejte se."

Zaznělo z rozhlasu a rozsvítilo se světlo, abychom se připoutali.

Všichni se hned zapásali a začali panikařit.

,,Bože..." protočil jsem očima.

,,Pane, můžete se prosím připoutat?" zeptala se mě letuška.

,,Slečno, a není to náhodou jedno?" odpovím oplzle. Zavřel jsem oči a snažil se ignorovat její otravnej hlas.

Uslyšel jsem ale Amy.

,,Normálně se za něj stydím. Až přiletíme, tak od něj vypadnu co nejdál." poví Amy nejspíš tomu debilovi Charliemu.

To jsem jí až tak ukradenej?
Když jsme šli na letiště a ona se mě chytla za ruku, tak to tak nevypadalo.
Musí mi tak motat hlavu?

Bože už se cítím jako třináctilétá holka. Samý city sem, city tam...

Po přistání...

Konečně už jsme pryč. Fakt už mě to tam nebavilo. Amy se už rozloučila s tím kokotem...
Fakt jí musel dávat to telefonní číslo?!

,,Co si to jako myslíš? Říkal jsem ať se s ním nebavíš!" řekl jsem podrážděným hlasem, raději jsem se na ni ani nepodíval.

,,Prosím?!" odpoví.

,,Dokud tě nedovedu domů, tak žádné rozhovory s nějakými blbci!"

,,V tom případě jdu domů sama!" zařve a pokusí se rozběhnout.

,,Pusť mě!" začne pištět a pokusí se mi vyvlíknout.

,,Nikam nejdeš!" povím jejím směrem. Oči se jí začali lesknout. Vycházející slunce v nich udělalo třpytivý oheň.

,,Proč mi pořád ubližuješ?" panicky se rozbrečí.

Nevím, co jí na to říct. Co mám udělat...

Chvíli jsme tam jen stáli, pohledy z očí do očí, hrobové ticho. Cítil jsem se, jak v nějakém filmu...

Začala jí stékat první slza po tváři. Už jsem ji chtěl prstem setřít...

,,Ani se mě nedotýkej!!" zaječela, otočila se a rychlým krokem odchází pryč.

,,A abys věděl: Nenávidím tě, nechci tě už nikdy vidět a nepleť se mi do života, ty zkurvenej hajzle! Nechápu, jak jsem se do tebe mohla zamilovat." zakřičela se slzami v očích a odběhala pryč.

Jako by se mi zastavilo srdce, jako rána přímo do hrudi. Byl jsem chvíli zmatený, ale pak to ve mně hrklo. Jako bych se uvnitř celý sesypal.
Začaly se mi lesknout oči, ale rychle jsem je promnul.

Co se to se mnou děje? Že bych se zamiloval? Ale jak je to vůbec možné?
A že by ona byla celou dobu zabouchlá do mě?

Šel jsem si sednout na lavičku u letiště a svoji tvář zabořil do dlaní...

Probudilo se ve mně to, co jsem už dávno považoval za mrtvé...
Moje city.

Byl jsem zdrcený ani jsem nevěděl proč...

Chvíli to trvalo, než jsem se trochu zhotovil. Zvedl jsem se a odešel směrem ke svému autu.

Najednou se mi zase zatajil dech. Viděl jsem je. Sahal na ni. Rozčílilo mě to. Slíbil jsem přece, že se o ni postarám...

Moje rozhořčení neznalo hranic, ihned jsem to musel zastavit!

,,Amy?!" přišel jsem k nim.

,,Co tady děláš?" řekla vcelku klidným hlasem.

,,Můžu si s tebou promluvit?"

,,Není o čem!" protočila očima a otočila se ke mně zády, čelem k Charliemu.

Chytil jsem ji za rameno a otočil si ji zpátky. Byl jsem naštvaný jako nikdy.

,,Nesahej na mě! Já ti to snad neřekla jasně?! NECH. MĚ. UŽ. BÝT!" zařvala na mě.

,,Tak hele!..." ukázal jsem ukazováčkem přímo na ni a zlostně se na ni podíval.,,Takhle se ke mně chovat nebudeš! Co si o sobě myslíš?! Mohl jsem tě nechat v té zasrané Sydney, aby sis tam chcípla s těmi idioty jako Lucy! Ale ne, já to neudělal! Kdo si myslíš, že tě nechal schválně dát do místnosti, jediné místnosti, odkud vede únikový východ?! Tak bys mě mohla už kurva poslouchat a nechat mě tě odvést domů!!" už jsem ji držel za rameno, z očí do očí.

Zase měla ten vyděšený výraz, z očí ji začaly téct slzy, zlost ve mně vřela.

,,Já..." snažila se něco odpovědět svým tenkým hláskem...

,,NE! Už na tebe seru! Běž si klidně s tím chcípákem tady!" odstrčil jsem ji od sebe a ještě jednou, naposledy, se na ni vraždícím pohledem podíval.

,,Luku?" řekla skoro neslyšně směrem ke mně, když jsem odcházel.

Zastavil jsem se a lehce naklonil hlavu na stranu, ale neviděl jsem ji.

,,Sbohem tedy." tak zněly její poslední slova.

,,Sbohem." zašeptal jsem si pro sebe hned po tom, co jsem hluboce vydechl všechen vzduch z plic. Zvedl hlavu a přímo odcházel pryč od ní, k mému autu.

...

---------------------------------------------------------
Tak zase po dlouhé době :D
Doufám, že se Vám další kapitola líbila, konečně jsem ji Teda dopsala :) I když je trochu kratší.

Uděláte mi vesmírnou radost každým votes, komentářem a vším, co uděláte pro tuto story ^_^

Mějte se všichni pěkně, hlavně ať nejste nemocní <3

See ya later :3