Stockholm Syndrome [L.H.]

17. Chodba ve tmě

O 11 hodin a 32 minut později...

Probouzím se uklidněná a šťastná. Znovu nechápu moji logiku. Buď jsem naštvaná a přemýšlím o smrti anebo jsem šťastná a raduji se ze života, i když jsem na tom tak, jak jsem.

,,Dobrý den, přišel jsem na kontrolu. Jak vám je?" zeptá se doktor po jeho příchodu. Zase ten debil. Proč??

,,Zase vy-" protočím oči ,, no, docela to ujde. Můžu už jít?" zeptám se s malým úsměvem. Nechci už trčet v týto posraný nemocnici bez možnosti úniku.

,,Boužel ještě ne" řekne doktor a zasměje se

,,Jak myslíte to boužel?!" zeptám se podrážděně. Oni mě tady nechtějí a já tady nechci být. V čem je problém?!

,,No--- To je jedno. Hlavně, že už je vám lépe" odpoví doktor. Bylo by mi líp, kdybych odsud vypadla.

,,Ok. Pokuď pro mě nemáte žádné dobré zprávy, tak můžete odejít, protože tady není nic k vidění" řeknu otráveným a zároveň naštvaným hlasem

,,V tom případě odcházím. Mějte se slečno Collins" zasměje se doktor. Kurva! Pořád ta Susan Collins

,,Neserte mě!" zařvu na něj, ale už odešel. A já myslela, že už ho nikdy neuvidím

Je přibližně půl deváte. Jsem docela zklamaná, protože Luke řekl, že se za mnou staví a nepřišel. Navíc doba návštěv už dávno skončila a Luke už ani nepříjde. Měla jsem to čekat. Proč by sem taky chodil. I kdyby mi to slíbil, tak to nemusel splnit, není to můj kamarád ani podobně. Neměla jsem být tak blbá. Moc jsem si od toho tolik slibovala...

Flashback...

Na obědě už jsme skončili poslední, ale za to, to byl ten nejlepší oběd EVER! Sedíme vedle sebe s Michaelem a házíme na sebe špagety. Už nás dokonce málem vyhodila uklízečka, ale mi jsme ji poslali doprdele.

,,Tak to si posral!" zařvala jsem na Michaela s úsměvem, když mi špagety hodil na vlasy. Vzala jsem do dlaně horu špaget a hodila mu to přímo do tváře.

,,Hned vypadáš líp" řekla jsem s úsměvem Michaelovi a hned popadla tác. Utíkala jsem co nejrychleji k výdeji. Věděla jsem, že jestli od něj neuteču, tak by to pro mě nevypadalo dobře.

Vysmátá utíkám z jídelny a hned za mnou běží Mikey

,,Já si tě chytím, ty šmejde!" zařval na mě Mikey s úsměvem. Smáli jsme se tak, že si učitelka kolem které jsme proběhli myslela, že jsme zhulení.

,,Prosím nech mě" řekla jsem, když jsme doběhli ke skříňkám. Byla jsem nehorázně udýchaná a když za mnou doběhl i Mikey, tak málem nepopadnul ani dech

,,Okay, nechám tě, ale někdy se ti pomstím" řekl udýchaně Michael. Oba jsme se opřeli o skříňky a pomalu po nich sjeli dolů. Podívali jsme se na sebe a usmáli. Jsme normální? Pochybuji...

The End of Flashback...

Chvíli jsem si v hlavě přehrávala moje vzpomínky a usmívala se nad těmi šťastnými. To byli časy. Budou ještě někdy takové? A nebo tohle je definitivní konec. Už žádné vzpomínky s přáteli, rodinou a tak dále. Samozdřejmě, že jsem přemýšlela o tom, jak se odsud dostanu, jak zase uvidím mámu, tátu, Alexe, Christine, Mikeyho, Jack a podobně. Samozdřejmě, že jsem doufala, že mě odsud někdo dostane. Neřekla bych zrovna že princ na bílém oři, ale kdokoliv. Dala bych cokoliv, klidně i za uklízečku se zbraní, která má vlastní stíhačku a pět bodyguardů. Už trochu přeháním, já vím, ale moje fantazie neklade meze. Co bych dala za můj starej život. Hrozně ho chci zpátky. Chci odsuď vypadnout...