Stockholm Syndrome [L.H.]

16. Fialový kamínek

P.O.V. Amy

Proč jsem neumřela? Možná by smrt byla nekonečnou úlevou. Možná bych konečně nemusela žít tenhle zasranej život. Někdo si možná řekne: ,,To nemůže být tak hrozný. Tohle je úplná pohoda. Já bych to zvládnul/a líp"
Tohle může říct jen idiot. Unesl mě nějakej debil, dostal mě až do Amsterdamu a ještě k tomu jsem se kvůli němu málem zabila. Nemůžu nikam jít, protože jsem napůl mrtvá a ani nikomu nic říct, protože mi nikdo nevěří a všichni mě považují za cvoka. Pořád chce někdo říkat, že by tohle zvládnul líp?!

Najednou uslyším klepání na dveře. Od té doby, co mě tenhle zvuk málem zabil, tak ho nesnáším.

,,Dále" zakřičím mým vyčerpaným hlasem. Nevím, jestli se tomu dá říkat křik. Spíš hlasitý šepot.

Dveře se otevřou a bohužel jako vždy uvidím jednoho z idiotů. Luke. Nesnáším ho, tohohle zmetka bych nejraději uškrtila, zavraždila, rozcupovala na malé kousíčky tak, aby ho už nikdo nedokázal poskládat zpět. Pomalu zavřel dveře a bez řečí přišel až k mé posteli. Sedl si na stoličku vedle postele a spojil svoje ruce. Podíval se do země a hluboko vydechl. Ať se jen opováží ze sebe udělat chudáka, to mu nezbaštím. To já bych měla být ta, které ublížili. Já bych ze sebe měla dělat chudáka. Zvedne pohled ze země a podívá se mi do očí. Trochu se usměje, ale stále nic neříká. To mám jako začít mluvit já?

,,Hezké narozeniny!" řekne s úsměvem na tváři. CO? Nemůžu mít narozeniny. To bude nějaký vtip.

,,Co? Já nemám narozeniny!" řeknu s vykulenýma očima. Počkat, kolikáteho že je?

,,Ano, máš, je 19. května. Všechno nejlepší!" řekl s úsměvem na tváři. To už je 19. května? To není možný. Jakto, že Luke ví kdy mám narozeniny? Nemůže přece vědět všechno!

,,To už je devatenáctého? Páni! No, tak děkuji. Nebýt tebe, tak si na svoje narozeniny ani nevzpomenu" řeknu s úsměvem na tváři. Proč se sakra usmívám?! Měla bych Luka pořádně seřvat, zabít, cokoliv jiného, než se na něj usmát..

,,Tady máš" řekl Luke a podal mi dárek. Nevšimla jsem si, že by ho sebou nesl. Otevřu krabičku a uvidím tam krásný stříbrný náramek, na kterým je písmenko A.

,,Je nádherný, mockrát děkuji" začnu se radovat jako malé dítě. Je to ten nejhezčí náramek, který jsem kdy viděla. Ihned si ho zapnu kolem zápěstí. Nevím proč, ale chce se mi brečet. Asi protože mám narozeniny, o kterých jsem ani nevěděla. Moje rodina je několik desítek kilometrů ode mě a jediný kdo si na ně vzpomněl je člověk, kterýho jsem nikdy nechtěla poznat.

,,Jsem rád, že se ti líbí" usměje se.

,,Proč si na mě najednou tak milý?" zeptám se a podívám se mu do očí. Okamžitě střelí pohledem do země a tak nevidím jeho reakci

,,Jsou to tvoje sedmnáctý narozky. Měla bys být šťastná" odpoví, ale né s úsměvem na tváři, nýbrž s totálním serious facem.

,,Stalo se něco?" zeptám se ho starostlivě. Proč to sakra dělám?! Neměla jsem náhodou naplánované ho ještě před chvílí zabít?!

,,No, tak trochu ano. Na mé sedmnácté narozeniny mého tátu zatkli za pašování drog. Od té doby jsem ho neviděl a byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě. Nechci, aby se ti stalo něco podobného" když to dořekl, tak se mi podíval do očí, abych věděla, jak to myslí vážně. Bylo mi ho líto, ale...