Stockholm Syndrome [L.H.]

25. Špatná zpráva

,,Tak! Jsme tady" oznámí mi Luke a zastaví auto, zatáhne ruční brzdu a podívá se na mě. Proč je všechno tak složité? Chvíli se máme chuť zabít a potom vypadáme jako dva nejlepší kamarádi, někdy i jako něco víc. Hrozně mě to štve a hlavně mate. Jak to teda sakra je?

,,Super" řeknu a zazívu. Vždyť jsem právě asi deset hodin stala, tak proč jsem tak unavená a zívu

,,Jsi unavená?" zeptá se Luke starostlivě

,,Ani nevím. Asi trochu jo. Ten sen mě docela rozrušil" řeknu skleslým hlasem.

,,Co se ti vlastně zdálo?" zeptá se mě Luke. Nevím, jestli mu to mám říkat. Byl to jen sen a nechci ho tím moc obtěžovat

,,Ale, nic moc straštnýho" řeknu klidným hlasem. Stejnak mě ten sen stále trápí. Bylo to docela děsivé

,,Tak dobře" odpoví Luke skleslým hlasem. Ráda bych mu to řekla, ale jsem člověk, který si své problémy ze začátku řeší sám a nechce ze všeho dělat zbytečnou pohromu.

Vystoupíme z auta a potom Luke auto i zamkne. Jsme na nádherným parkovišti před tím asi nejluxusnějším hotelem na světě. Tady v Rumunsku mají o hodně hezčí hoteli než v Holandsku. Vejdeme do hotelu rovnou k recepční.

,,Dobrý den, máme tady...-" říká Luke recepční, ale já ho po chvíli začnu ignorovat, protože si všimnu někoho, koho docela HODNĚ znám. Hood! Co tady kurva dělá? Nebyl on náhodou v Holandsku? Co dělá do prdele tady?! Naštěstí si mě ještě asi nevšiml, protože stále hledí do svého mobilu. Rychle sebou trhnu směrem k recepční, abych byla Hoodovi zády.

,,Děkuji, nashledanou" řekne Luke, když mu recepční podávala klíče od apartmá a hned na to odcházíme pryč k výtahu...

,,Do prdele!" vyjeknu a otočím se tělem k Lukovi, zakryji si rukama obličej a opřu se o Lukovo tělo. Hood mě uviděl! Musím rychle pryč!

,,Co se děje?" řekne zvědavým hlasem. Zvednu tvář a podívám se na jeho nechápavý výraz. Po chvíli mi dojde, že jsem stále přitisklá na Luka a tak se od něho trochu odsunu a zvednu na něj tvář, kterou už nezakrývají moje ruce

,,Nic, jenom. Nemohli bychom si pospíšit?" řeknu naléhavým vyděšeným hlasem a ve chvíli, kdy to dořeknu, tak se otevřou dveře od výtahu. Rychle chytnu Luka za ruku a vejdu do výtahu. Dveře od výtahu se zavřou a já hluboce vydechnu. Dobrý, jsem v suchu...

,,Můžeš mi sakra říct, co se stalo?" naléhá Luke pořád s překvapeným výrazem na tváři

,,Neřeš. Jen jsem zahlédla někoho, koho jsem vidět nechtěla" odpovím. Vážně je to ten poslední člověk, kterého bych zrovna chtěla vidět

,,Koho?" řekne Luke naléhavým hlasem. Jako by na tom záleželo?!

,,Nejspíš neznáš. Jeden kluk ze školy, kterého nemám zrovna v lásce" odpovím se znechuceným hlasem

,,Ty myslíš, toho kluka s černými vlasy. Jak seděl na těch pohovkách u recepce?" odkdy Luka zajímají lidi okolo něho?

,,Ano, ty ho znáš?" zeptám se překvapeně

,,Neznám, jen jsem se chtěl ujistit" odpoví klidně. Okay, tohle rozebírat dál nehodlám...

Dojeli jsme do pátého patra. Z toho už tak snadno nevyskočím, že? :D Dojdeme ke dveřím apartmá s číslem 433. Asi je to jen náhoda, ale 433 je číslo mé skříňky ve škole. Luke odemkne dveře a zároveň vejdeme dovnitř. Páni! Je to tady luxusní. Nevím, jestli to jde, ale jestli ano, tak jsem se asi právě zamilovala do tohoto apartmá.