Stockholm Syndrome [L.H.]

4. Je to čím dál tím horší aneb Den na hovno

Otevřu skříňku a najednou z ní vypadne papírek.
Určitě není můj, poznala bych to.
Vezmu ho do ruky a čtu...

Na papírku: Neboj, už brzy se potkáme.
Už brzy, pocítíš to, co jsem kdysi cítil také.
Už brzy...

What. the. hell?! Co to sakra je!? Proč by někdo chtěl abych trpěla?
 Dobře, tohle už není vtipný a jestli je tohle jen nějaký blbý vtip...

,,Co to máš a od koho to je?" zeptá se mě Christine, když zjistí, že už asi 5 minut čučím jak idiot na nějaký kus papíru.

,,Kéž bych to věděla taky." podám Christine papírek a chytnu svůj obličej do dlaní a hluboce přemýšlím. Proč se to děje zrovna mně?!

,,Nechápu to. Co to má znamenat?!" zeptá se Christine a já na chvíli přestanu vnímat.

,,Haló. Amy. Slyšíš mě?" třese se mnou Christine. Chvíli mi trvá než se zotavuji. Právě stojím naproti ní a koukám se jí přímo do očí.

,,Počkej, ukážu ti ještě něco!" začnu z kapsy u kalhot vytahovat mobil.

Christine si právě čte tu SMS, co mi včera poslal pan "neznámý". Určitě ten papírek, který jsem měla ve skříňce, je od stejné osoby jako ta SMS. Ale odkud o mně ví tolik informací. Začínám mít čím dál tím větší strach. Někdo by řekl, že jsem posera, ale tohle je vážně děsivý.

Představte si, že je někdo, kdo vás nejspíš pořád sleduje, ví o vás pravděpodobě hodně informací a píše vám podivné zprávy, z kterých máte husí kůži a vy nemáte tušení kdo to je a proč vám tohle dělá. Vy jste z toho v šoku a depresi a nemůžete se vůbec soustředit a začínáte být paranoidní. To už je trochu děsivé...

,,Takže ty nevíš od koho to je?" zeptá se Christine.

,,Nemám nejmenší tušení. Všechno to začalo včera pocitem, že mě někdo sleduje, šlo to přes tuto SMS a dostalo se to až k tomuto papírku. Christine, tohle už není sranda." řekla jsem vážným, ale trochu vystrašeným nádechem v hlasem.

,,Neboj Amy. Tohle bude určitě nějaká sranda a za chvíli se to vyřeší. Všechno bude v pořádku, jen se uklidni-"

,,Christine! Já nejsem psychicky labilní a ani mi není 5 let. Nemusíš ze mě dělat blbou."

,,Omlouvám se Amy."

,,To už neřeš. Jen doufám, že mi budeš pomáhat a stát při mně." řekla jsem na půl vážně a na půl s úsměvem ve tváři.

,,Vždycky budu, Amy." odpoví Christine a hned na to mě vtáhne do objetí. Tohle jsem potřebovala. Někoho, kdo by mě uklidnil. Cítím se líp.

,,Nerad vás ruším dámy, ale zřejmě jste na někoho zapomněli." řekne Mikey. Odtrhneme se a vtáhneme do objetí i Michaela. Takhle šťastně a v bezpečí se chci cítit už navždy. Nic, ale netrvá věčně a tak jsme se od sebe po chvíli odtáhli.

,,Tak co? Jdeme dámy?" zeptá se nás Mikey s nadzdvyhlým obočím. Máme totiž první hodinu biologii a to je jediná hodina, kterou máme všichni tři společnou.

S Christine jsme se na sebe podívali a kývli. Zavřeli jsme skříňky a vydali se do učebny biologie.

,,Řekneš o té SMS Michaelovi?!" zašeptá k mému uchu Christine. Zakývu hlavou, že ne a mávnu rukou. Nechci ho tím obtěžovat. Upřímně jsem to nechtěla říkat ani Christine. Nejsem člověk, který se potřebuje svěřit s každou prkotinou, ale naopak se snažím to ze začátku zvládnout sama.