Stockholm Syndrome [L.H.]

20. Nejsem blbá!

Simi_Penguin Hrozně děkuji za komentář u minulé části <3 Moc mě potěšil :3

Flashback...

Ležím na posteli a vzlykám do polštáře. Najednou se otevřou dveře od mého pokoje, ale nepodívám se kdo přišel. Nikoho tady nechci.

Ucítím jak si někdo sednul na mou postel vedle mě

,,Nebreč Amy. To bude v pořádku. Taky mě to už nebaví, ale musíme to vydržet" řekne známý hlas. Alex. Zvednu se a sednu si vedle něho. Podívám se na něj s ubrečenýma očima. Je mi 10, co po mně chcete. Zadívám se do jeho starostlivých očí a obejmu ho. Ještě, že ho tady mám. Nevím, jestli bych toto všechno zvládla kdyby tady nebyl

,,Děkuji Alexi" zamumlám do jeho ramene a pořád zvlykám. Už má skoro celé promočené tričko od mých slz a tak se od něho odtáhnu

,,Nemáš za co. Neboj Amy, vše bude v pořádku a i kdyby se cokoliv stalo, tak jsem tady pro tebe" řekne Alex a snaží se mě co nejvíce uklidnit. Už mě nebaví pokaždé brečet do polštáře a doufat, že to bylo naposledy

Asi se divíte, co se stalo?! No, jak to říct. Už od mých osmi let se moji rodiče hádají. Když mi bylo devět, tak dokonce táta mámu udeřil do oka a máma z toho měla velkýho monokla pod okem, ale hlavně trauma. Potom byl chvíli klid, ale nejhorší je, že se to zase všechno vrátilo a teď se hádají třeba třikrát denně a rozbíjí věci. Hrozně mě to drtí ze vnitř. A ještě aby toho nebylo málo, tak hádejte, co je dnes za den. Dnes jsou moje desáté narozeniny. To je to nejhorší, co se dítěti může stát. Nevím, jestli na tohle někdy dokážu zapomenout...

The End of Flashback...

,,Luku?" řeknu klidným a trochu i roztřeseným hlasem jeho směrem. Jen kývne hlavou ve stylu Co chceš?!, ale ani se na mě nepodívá

,,Kdo si tě najal?" zeptám se trochu vyděšeným hlasem. Nevím totiž, co mám od něj očekávat. Jak se zachová. Místo odpovědi hluboce vydechne a rukama se popostrčí od auta, takže teď stojí naproti mně a hledí mi do očí. Nevím, co mám vidět v těch jeho. Strach? Zoufalost? Vztek?

Od něho mě drží pár pořádných kroků, které on po chvíli překoná a zase stojí až moc nebezpečně blízko u mě. Svou rukou mi pomalu dá zlobivý pramínek mých vlasů za ucho a usměje se.

Já myslela, že je teď naštvaný?! Právě proto mě tento člověk tak fascinuje. Dokáže hrozně rychle změnit náladu a také používá perfektní masky. Někdo by řekl, že tihle lidé jsou jen zmetci, parchanti, přetvářky a lháři. Sice je to pravda, ale u mě je to umění. Není to tak lehké jak si myslíte. A právě, co my víme. Co když jsou tihle 'parchanti' v nitru smutní a mají za sebou těžký život? Co když jsou šťastní, ale nechtějí to dát najevo? Tyhle masky jim jen pomáhají zakrýt, co cítí uvnitř a čím více masek používají, tím jsou to ještě víc komplikovanější lidé. Luke je jeden z těch nejdokonalejších 'přetvářek', které jsem kdy viděla...

,,Promiň. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Neměla by jsi tady být a boužel jsi tady jen kvůli mně. Bože, já jsem takovej idiot" poslední větu zařve a skloní hlavů dolů

,,Za to ti slibuji, že se ti nic nestane. Nedovolím to" odpoví klidným hlasem, když už se zase dívá do mých očí. Páni, tento člověk je fantastický. To je to o čem mluvím. Další maska. Chytne mě za ruku a odvede ke dveřím spolujedce, které mně po té i otevře a já nastoupím. Citím se hodně zvláštně. Ještě před chvíli na mě řval, že jsem mu na obtíž a teď se mě snaží přesvědčit o tom, že nedovolí, aby se mi něco stalo. To si myslí, že jsem jako úplně vypatlaná?!