Stockholm Syndrome [L.H.]

32. Tmavé oči a zrzavé vlasy

,,Néé!" vykřinu. Byl to jen sen, dobrý.

,,Co je?!" vykřikne na mě ten idiot vedle mě, ale neřekla bych, že ho to vůbec zajímá.

,,Jenom sen" oddechnu si a zadívám se na svoje ruce. Klepu se strachy a v očích se mi pomalu objevují slzy. Rychle přitisknu oční výčka k sobě a slzy setřu, aby si toho nevšiml.

,,Tak jo, jsme tady. Čekej v autě!" vyprskne na mě a zastaví auto.

,,Kam jdeš?" zeptám se ho, i když mě to totálně nezajímá.

,,Něco zařídit. Zůstaň tady!" přísně na mě ukáže a vyjde z auta. S sebou si vzal jen mobil a klíče. Zamknul auto a odchází pryč.

Si věří. To mě asi nezná. Začnu loncovat s dveřmi. Doopravdy jsou zavřené. Podívám se pod sedačku řidiče a tam uvidím náhradní klíč.

,,YES!" vykřiknu radostí. Ani nevím, jak mě napadla sedačka, ale dobře. Rychle auto odemču a vyběhnu ven. Asi jsem spala hodně dlouho, protože už je večer.

Chvíli běžím od auta o okolo menšího lesíku stále podel silnice.

ALE NE...

Je tady sladiště. Přesně to samé jako ve snu. Strachem stuhnu na místě a začne se mi potit čelo. No, tedy neřekla bych stejné, ale základy sedí.

Pomalu vejdu dovnitř a začnu tam bloudit. Nikdo, nikde...

Chodím chvíli pořád dokola až do chvíle, než se dostanu na to samé místo, jako v mém snu. Začnu se rozhlížet. Tady jsem přece viděla Luka, tak kde je?!

Vzdávám se, nic ani nikdo tady není, ale proč se mi o tom zdálo? Zmateně zatřesu hlavou a ještě chvíli procházím celé patro tohoto skladiště do té doby, než se dostanu opět na to samé místo...

MĚ JEBNE! To je Luke!

,,Luku!" křičím na něj a v tu chvíli si vzpomenu na sen. Zastavím se a nevím co, ale asi reflex mě donutil si zacpat uši a přimáčknout oční výčka tak pevně, že skrz ně neproniklo žádné světlo a najednou se stalo to, čeho jsem se nejvíce obávala. Výstřel! I přes zacpané uši jsem tu ránu slyšela. Rychle jsem otevřela oči a viděla jsem asi deset metrů přede mnou stát rozhořčeného Luka se zbraní podel těla.

Ve chvíli kdy mě spatřil, tak upustil zbraň k zemi a svoje ústa otevřel do kořán. Bojím se ho, ale jsem ráda, že ho vidím... Proč jsem tedy začala utíkat pryč ze skladiště?!

Doběhla jsem až k autu, které patřilo "Chrisovi" a začala jsem loncovat s dveřmi. SAKRA! Bohužel je to ten typ auta, u kterého se dveře zavírají automaticky, když je někdo nechá dlouho otevřené...

,,O co se to snažíš?!" řekne udivený hlas za mnou a já sebou rychle trhnu. Jasně, že to byl Luke. Jeho hlas mi chyběl, ale stále z něho mám husí kůži. Už se na něj bohužel nemůžu dívat jako na "mírumilovného" člověka, nýbrž zabijáka. Začnu se třást a srdce mi tluče jako o závod. Luke se ke mně začne víc přibližovat.

,,Amy, děje se něco?" řekne překvapeným a starostlivým hlasem. Pořád na něj zírám jako na boží obrázek a nebo jako na zlého démona (blbé přirovnání, já vím) teď nevím...

,,Amy!" začne mi mávat rukou před obličejem, jako kdybych se někam zakokala, ale to nebyla pravda. Jenom jsem měla co dělat s tím, abych si nespolkla vlastní jazyk.

,,J-Já, ehmmm" totálně jsem se zasekla. Nechtěla jsem nic říct, protože jsem ani neměla co, ale něco jsem udělat musela.

,,Amy, já vím, proč jsi tak vyděšená. Omlouvám se. Musel jsem ho zabít" řekne klidným hlasem a ihned svůj pohled zamíří směrem dolů a dělá chudáčka.