Stockholm Syndrome [L.H.]

28. Obejmutí

Všechno už je dávno v hajzlu...

Nevím, na co jsem čekala. Stačilo jen málo a všechno bych ukončila. Stačilo by stisknout spoušť a všechno by bylo navždy pryč. Ruka se mi začala třást, z očí mi tekli slzy a oční víčka jsem měla pořád těsně přitisklé k sobě. Asi jsem si nebyla úplně jistá, jestli to chci udělat, ale byla jsem si docela dost jistá, že jestli to udělám, nebude už cesty zpět...

,,Amy? Otevři oči" řekl Luke docela klidným hlasem, ale věděla jsem, že je stále v rozpacích.

,,Nemůžu" vydechla jsem a oční víčka přitiskla ještě více k sobě a rozklepanou rukou jsem pohla prstem na spoušť.

,,Amy!" řekl Luke zcela naléhavým hlasem.

Otevřela jsem moje rozbrečené oči a uviděla Luka, který byl sotva pár centimetrů ode mne. Pomalu položil ruku na pistoli, která ještě před chvílí mířila na mou hlavu a uchopil ji do své ruky. Nebránila jsem se. Byla jsem moc slabá a vyděšená. Po té, co už držel pistoli ve své ruce, tak si ji dal dozadu za pásek. Podíval se mi do očí a svými dlaněmi chytil můj obličej.

,,Hlavně -- se -- uklidni" řekl pomalým klidným hlasem. Teď jsem opravdu někoho potřebovala. Potřebovala jsem vědět, že je někdo při mně, ale nikoho jsem neměla. Někdo by řekl, že celou tu dobu tady mám Luka. ALE. Kdo je pro mně Luke? Kamarád? NE! Přítel? NE! Někdo, komu bych se mohla vyplakat na rameni? TO TĚŽKO!

Po té, co to dořekl jsem jen kývla hlavou. Pustil mě a sedl si na svoji postel. Pořád jsem přece v jeho pokoji.

,,Ty mi tedy dáváš zabrat" oddychl si a trochu se pousmál.

,,Luku?" řekla jsem stále mým rozklepaným hlasem.

,,Ano?" odpověděl a podíval se mi do očí.

,,Potřebuji obejmout" pohledem hned zamířím k zemi. Nesuďte mě! Právě jsem se málem zabila, nervy už dávno nemám a srdce jakoby mi mělo každou chvíli puknout.

Stále mířím pohledem na podlahu, ale když uvidím stín přede mnou, pohledem hned zamířím na postavu, která ten stín vrhá. Luke se mi zadívá do očí a za pár sekund mě náhle obejme. Ani jsem to nečekala, ale byla jsem nehorázně ráda. Objetí jsem mu hned obětovala. Pomalu s námi začal pohupovat a mě hladit po vlasech. Oukej, Luke možná je někdo, komu se můžu vyplakat na rameni.

Samozdřejmě tato chvíle 'bezpečí' nemůže trvat na vždy a tak jsme se od sebe po chvíli odtáhli. Luke mě chytit za ramena.

,,Je to lepší?" zeptá se starostlivě.

,,Možná trochu. Stále jsem trochu rozklepaná. Bylo to děsivý. J-Já fakt nevím, co jsem to chtěla udělat. J-Já prostě-" snažila jsem se popadat dech, abych mu to vysvětlila, ale najednou mi skočil do řeči.

,,Pšššt. Nech to být. Prosimtě, už na to nemysli, dobře?" položil mi ukazováček na ústa na znamení, abych přestala mluvit. Kývla jsem jen na souhlas.

,,Už je pozdě. Měli bychom dávno spát, ať zítra tu cestu zvládneme" řekl a otočil se směrem ke dveřím. U dveří se zastavil a podíval na mě. Pořád jsem stála na tom samým místě a ani se za celou tu dobu nepohla.

,,Tak jo" odpověděla jsem skleslým hlasem. Proč? Asi vám příjdu divná, ale od toho posledního snu se bojím usnout. Co když ty sny budou horší? Ano, sice se vám to mohlo zdát jako prkotila a že to nic nebylo, ale já někdy tyto věci beru smrtelně vážně...

Po osprchování...

Právě jsem se osprchovala, osušila osuškou, převlékla do pyžama a teď si čistím zuby. Po sprše jsem se docela uvolnila a cítila se lépe. Jakoby ta všechna 'špína' ze mě spadla a vnitru jsem se cítila lépe. Pořád roztrhaná, ale lépe.