Stockholm Syndrome [L.H.]

5. S holkama na drink?!

(Poslechněte si nový song Young Love od The Tide. Dávám ho sem kvůli kamarádce, která tento song miluje. Takže je tady pro ni :3)

Došla jsem do svého pokoje, hodila batohem ke stolu a padla na postel. Byla jsem zmatená, vyděšená, naštvaná, smutná i šťastná. Nikdy jsem ještě neměla tak smíšené pocity. Chtělo se mi ječet do polštáře a vůbec jsem nevěděla proč. Ani jsem k tomu neměla pořádný důvod.

,,Amy, to jsi ty?!" křičí na mě máma z kuchyně. To mi ještě chybělo.

,,Ano mami!" ječím na ni, aby mě slyšela.

,,Potřebuji s tebou mluvit, ihned pojď dolů!" co tak strašného se mohlo stát, to mi chce tento den posrat ještě víc?!

Sebíhám schody dolů a pomalu se dostávám do kuchyně. Máma zase sedí u stolu a něco si čte. Když zjistí, že už stojím na prahu kuchyně a obývaku, podívá se mi do očí a odsune židli vedle ní na náznak, ať si k ní sednu. Posadím se a pohledem skončím na její tváři. Nemůžu vyčíst její náladu a ani jestli je na mě naštvaná nebo ne.

,,Před chvíli mi volal Mr. Taylor ze školy. Víš co tím myslím..."

 ,,AMY GASKARTH! Jak sis mohla dovolit nedávat pozor v hodině a ještě k tomu si s někým psát?!" křikla na mě máma. Aha, tak už vím jakou měla náladu.

,,Mami, děláš z toho zbytečnou tragédii. A navíc to on mi napsal, ne já jemu. Mami prosím, neřeš to, nic se nestalo."

,,Tak nic nestalo. Mr. Taylor je jediný učitel, který si na tebe ještě nestěžoval a ty si to chceš pokazit i u něho. Amy, málem tě jednou vyloučili a ty si to teď chceš udělat ještě horší?...

Tohle už jsme řešili." řekla máma. Už na mě neřvala, připadala mi spíš zklamaná.

,,Nehodlám to tady s tebou řešit. Nic se nestalo. Nech mě na pokoji. Děláš, jako bych byla problémové dítě." vylítla jsem na mámu. Už mě štvaly ty její řeči. Vstala jsem prudce ze židle, třískla ní ke stolu, podívala se do máminých bezmocných očí. Někdo by ji teď objal a omluvil se...

 Já ne. Krev ve mně vřela a chtěla jsem všechno v kuchyni roztřískat na malé kousíčky. Odešla jsem do pokoje a třískla dveřmi. Ani nevím, proč jsem se tak chovala, asi protože mě máma brala za 10-ti letý děcko a vyčítala mi každou kravinu. Padla jsem na postel a koukala chvíli do stropu. Potom jsem se prudce postavila, popadla polštář a silou ho hodila po zdi.

Najednou mi zazvonil mobil. Christine. Proč mi volá?

Já: ,,Ano?!"

Christine: ,,Čau Amy, nechceš se jít uvolnit? Camila nás pozvala na drink do baru"

Camila Smith, holka s kterou se s Christine bavíme. Je hrozně milá a bereme jí jako naší společnou nejlepší kamarádku. Jednou mi domů přinesla plyšáka, když jsem byla nemocná a pomohla mi s úkoly. Taky je z nás jediná, které už bylo osmnáct, tak se s ní jednou za čas chodíme ožrat. Neberte to ve zlým...

Já: ,,Já ti nevím, moc se mi nechce." řekla jsem znuděně. Opravdu se mi tam nechtělo.