Stockholm Syndrome [L.H.]

29. Pan Neznámý

Ráno...

Ucítím prudký svit směřující na mou tvář, který mě donutí s nechutí otevřít oči. Ranní slunko mě probudilo a kvůli němu už nemůžu usnout. Jakej idiot nechal záclony roztažený?! No nic. Vsanu z postele a rozhlídnu se. Nebyl tu náhodou včera Luke? Přece to nemohli být halucinace. Na to, to bylo moc živý.

Výjdu z pokoje a zjistím, že je tu hrozná zima. Jako by se tady nikdy netopilo! Uvidím na gauči v obýváku ležet něčí mikinu a tak ji popadnu a na sebe si ji obleču. Pořád se klepu zimou a pomalým krokem jdu do kuchyňky. Rozhlédnu se, ale nikdo tady není. Sakra, kam pořád odchází?!

,,LUKU?!" zařvu přes celé apartmá, ale odpověď se mi nevrací.

Dojdu k ledničce, na které vidím magnetkou ve tvaru kačenky připnutý vzkaz.

Na vzkazu: Dobré ráno Amy! Doufám, že ses hezky vyspala. Potřebuji si jít něco zařídit, tak doufám, že to beze mě nějak zvládneš ;) Nebudu dlouho pryč...
- Luke xx

Juj, to bylo od Luka hezké. Docela mi to zlepšilo náladu, ale zároveň i znepokojilo, protože už zase nastávám v té situaci, kdy jsem sama. No nic, budu to muset nějak vydržet. Vzkaz položím na kuchyňskou linku a magnetku nechám pořád připnutou na ledničce. Ledničku otevřu a vyndám z ní napůl čokoládovej a napůl vanilkovej jogur. Je od značky, o které jsem v životě neslyšela, ale skusit se má všechno, ne?

Z kredencu vytáhnu čajovou lžičku a sednu si i s jogurtem na barovou židličku u baru. Klidně sedím a jím jogurt. Rozhlížím se po apartmá a už zase dělám něco, co bych dělat neměla. Přemýšlím nad životem. Nad tím co se stalo, co se nestalo, co se děje, co se neděje a nad tím, co se stane a co se nestane. Vím, možná trochu složité a také věc, nad kterou se těžce přemýšlí, když víte, že na ni nemusí nikdy ani nikde být odpověď.

Najednou sebou prudce a vyděšeně trhnu, když uslyším tři silné a prudké bouchnutí na vchodové dveře. Hned po chvíli mi došlo, že to Luke asi nebude a že by tohle nikdy neudělal.

Kdo to ale do prdele tedy je?! Po pár sekundách se prudké nárazy pěstí do dveří opakují a moji mysl i tělo pohltí pocit strachu. Začala jsem se trochu potit, vyděšeně sledovala dveře a čekala, co bude dál.

Co se ale nestalo?! Klika od dveří se začala pohybovat a mě došlo, že to neznamená nic dobrého. Vyletěla jsem z barové stoličky a rychlostí blesku utíkala do nejbližšího pokoje co tu byl. V mém případě do Lukovýho. Zavřela jsem za sebou dveře a rychle se začala rozhlížet, kam bych se mohla ukrýt.

V tu ránu uslyším hlasitý zvuk značící, že hlavní dveře od apartmá byli s největší pravděpodobností vyraženy. Zvuku se leknu na tolik, že rychle vletím do skříně a zavřu za sebou. Není tu tolik oblečení, abych se dokázala schovat, ale na to už je příliž pozdě.

Srdce mi tluče rychleji a rychleji. Cítím jak mi po čele tečou kapičky potu a div se mi zděšením nezarazí dech. Uslyším pomalé kroky v obýváku. Je to tu jak v nějakém hororu. Vážně!

S mím štěstím to i jako v nějakém hororu dopadne, protože najednou uslyším p o m a l é otevření dveří od pokoje. Od toho pokoje, ve kterém právě jsem!! Malou škvírkou mezi dveřmi vidím vcházet do mostnosti neznámou osobu. Boužel z mého pohledu nevidím té osobě do tváře.