Stockholm Syndrome [L.H.]

18. Dokonalý úsměv

Cože, co tady dělá?!

,,Baf!" řekl Luke a usmál se

,,Co, co tady děláš?" odpovím zmateně. Jak se sem proboha dostal?! Já myslela, že v tuto dobu už nikoho nepouštějí

,,Řekl jsem přece, že za tebou ještě dneska příjdu. Tak jsem tady" odpoví klidným hlasem. Začínám mít divný pocit. Co se to s ním děje?

,,A co tady děláš ty, neměla by si být v pokoji?" zeptá se mě

,,No, šla jsem se trochu projít" řeknu nejistým hlasem jakoby mi přišel ublížit. A co když jo?!

,,To je dobře, bude se ti to hodit" odpoví a udělá zvláštní úšklebek. Co tím kurva myslel? Udělám na něj nechápavý výraz a on se jen pousměje. Může se sakra přestat usmívat a něco mi říct. Neříkám, že nemá hezký úsměv. Právě naopak, má ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděla a ještě k tomu ten piercing ve rtu...Sakra! Neměla bych na tohle myslet, měla bych ho nenávidět... Ale to nejde. Je tak úžasnej... Co se to sakra děje?! Něco ve mně říká, abych ho nenáviděla a něco zase, že je to ten nejlepší kluk, kterého jsem kdy poznala. Proč se tohle děje zrovna mně?! A ještě k tomu ta část mě, která říká, že ho mám ráda vyhrává...

,,Co tím myslíš?" zeptám se nejistě

,,Za chvíli se to dozvíš. Teď běž do pokoje" řekne a otevře dveře a jako gentleman mě pustí první. Oba už jsme v pokoji a já si sednu na postel, zatímco Luke pořád stojí. Co po mně může chtít?!

,,A jak ses sem vlastně dostal? Já myslela, že sem už nikdo nemůže?!"

,,To nemusíš řešit. Teď se vysleč" řekne přísným hlasem

,,COŽE?!" vyprsku na něj. Co? Mám se vyslíct?! A to jako proč?? To myslí vážně?

,,Na, tady máš normální oblečení. Vysleč se z toho bílého hábitu a obleč se do tohoto" řekne a natáhne ke mně tmavě modré dříny s dírami na kolenou a černé tričko, které vypadá, že mi bude hodně velký

,,A proč?" zeptám se nechápavě. Taky, že to nechápu

,,Se dozvíš za chvíli. Teď dělej!" říká čím dál tím přísnějším hlasem. Líbilo se mi, když na mě byl ještě hodný

,,Tak dobře, ale nemyslíš, že bych potřebovala trochu soukromí?!"

,,Nemyslím!" řekne úplně bez duše

,,No, tak potřebovala. Můžeš se aspoň prosím otočit?" zeptám se tichým hlasem. Zní to úplně jako bych se ho bála. Jen se usmál a bez řečí se otočil. Díky bohu, nevím jestli bych se zvládla převlíkat před ním

Začala jsem ze sebe svlékat ten 'hábit', ale musela jsem v sedě, protože bych se nedokázala postavit na ty dva kusy sádry, co mám na nohou

,,Už seš?" zeptá se nedočkavě Luke a trochu pootočí hlavou

,,Ještě né!" zařvu po něm a on naštvaně otočí hlavu zpátky.

Po chvíli jsem se převlékla, ale Lukovi nic neřekla. Potichu jsem vzala berle a pomocí nich se zvedla do stoje. Nikdy jsem se v životě nesnažila být tak nenápadná a potichu. Došla jsem až k Lukovi, ale jelikož byl zády, tak nevěděl, že stojím přímo za ním. Rychlostí blesku jsem pustila berle a dříve než dopadli na zem, tak jsem rukovi ze zadu zakryla oči a usmála se. Luke sebou vyděšeně cukl a hned potom dopadli berle na zem. Jediný, co mě drželo na nohou, byl Luke. Kdych se pustila, tak spadnu na zem. Luke vezme moje ruce a pomalu je opustí z jeho tváře.