Stockholm Syndrome [L.H.]

26. Reason to live?

,,-Stalo se to, že... Vlastně...-"

,,-Volali mi, že v Anglii přejelo jednu dívku auto a ona na následky z nehody zemřela" odpoví skleslým hlasem

,,A?" řeknu nechápavě. Co má bejt?

,,Jmenovala se Christine Johnson" odpoví a podívá se mi do očí. V tu chvíli mi srdce vynechalo nejmíň dva údery. Zastavil se mi dech a jakobych na šest sekund zemřela.

,,COŽE?!" vykřiknu, hned jak se nadechnu.

,,Je to tak, Christine je mrtvá. Nikdo ale neví, jestli se zabila sama nebo jestli to byla nehoda" řekne smutným hlasem.

,,Ne, ne, ne! To není možný. To prostě nejde!" vykřiknu a nevěřícně kývu hlavou. Rychle vstanu a začnu chodit v té kuchyňce. Začnu se popadat za vlasy a obličej. Nevěřím tomu. Určitě myslí jinou Christine. Kolik Christine Johnson může být v Anglii? Pomalu začínám být hysterická. Popadnu talíř, který leží na stole a hodím s ním o zem. Roztříští se po celé podlaze. Popadnu vázu s kytkami a střepy z ní už leží na zemi též. Najednou mě někdo chytne za ruku

,,Amy! Nech toho" řekne Luke a podívá se na mě starostlivým pohledem. Podívám se mu do očí. Cítím slabost, smutek, vztek...

Najednou mě přemohla slabost a úzkost. Podlomili se mi kolena a já nekontrolovaně spadla na zem. Luke mě boužel nestihl chytit a tak jsem se ocitla na studené zemi plné střepů. Nechápu to. Jak mohla Christine umřít? To prostě není možný... Proč se mi najednou doslova tak sere život?

,,Bože, Amy!" vykřikne Luke a pokouší se mě vytáhnout zpět na nohy. Nedaří se mu to. Prosím ať mě tady nechá třeba zdechnout, proč ještě žít?

Luke mě rychle chytne do náruče. Popadne mě smutek a začnu brečet. Cítím se příšerně. Ne, já to myslím doslova příšerně, otřestně, špatně... Schválně si ty slova najděte ve slovníku, abyste věděli jejich pravý význam.

,,Uklidni se Amy. Nesmíš se tak trápit" snaží se mě Luke uklidnit po tom, co mě položil na postel. Rozbrečím se ještě víc a obličej si zakryju polštářem. Tyhle řeči mi nepomůžou. Na co mi bude lítost? Žádnou nepotřebuji. Jediné co potřebuji je můj starý život, rodina, přátelé, Christine!

,,Bolí to, Luku. Ja- jak se to m-mohlo stát? By-byla to m-m-moje nejlepší k-ka-kamarádka" řeknu roztřeseným hlasem a rozbrečím se ještě víc. Najednou Luke začne hladit moji pravou paži. Jsem k němu zády, takže ho nevidím. Nechci už vidět nic. Vše mě totiž dokáže posrat můj život ještě víc...

,,Já vím, Amy. Já vím" klesne hlasem, ale stále mě hladí po paži.

,,Věděl jsem, že se tohle stane. Nechtěl jsem ti to říkat, ale měla si právo to vědět" odpoví Luke

,,Proč? Proč Luku? Proč se tohle všechno děje zrovna mně??" zakřičím na něj, když už sedím na posteli a koukám se na něj s opuchlýma rudýma očima

,,Vážně mi je to líto. Nikdy bych ti nechtěl ublížit-" Luke to nestihne dopovědět a já mu skočím do řeči

,,Nechtěl ublížit?! Jako vážně?!! Děláš si ze mě srandu? Ty jsi ten jediný, který mi ubližuje! Ty jsi ten jediný, kdo za tohle všechno může!!" zakřičím na něj tak, jako jsem na nikoho ještě v životě neřvala. Začnu ho mlátit do hrudi a na to se znovu rozbrečím. Moje pocity se mění rychlostí blesku. Nejdřív cítím smutek, potom bolest, potom nehorázný nával vzteku. Nedokážu se kontrolovat!

,,Přestaň" napomene mě Luke a chytne mě za ruce. Podívám se na něj s mýma ubrečenýma očima a udělám smutný výraz ve tváři

Najednou beze slov mě Luke obejme. Právě to jsem potřebovala. Pocit, že někdo je pořád u mě a dokáže mě uklidnit. I když je to někdo, kdo za tohle moje utrpení může, tak pořád někdo, než nikdo...