Stockholm Syndrome [L.H.]

1. Ranní budík

Budík, asi nejvíc nenáviděná věc na světě a u mě to není výjimkou...

Zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Amy Gaskarth, mám bratra Alexe, který je o 3 roky starší, je mi 16 let a tento rok mi bude 17, bydlím na kraji Londýna v menším domku se svou rodinou a upřímně to tady miluji.

Budík pořád zvoní, ale já jsem tak unavená, že ten budík prostě nevypnu. Dobře, přiznávám, ten zvuk je nechutný a tak budík vypínám a ze všech sil se snažím vyškrabat z postele, ale ta postel je tak měkkoučká...

O 30 minut později...

,,SAKRA!!" vykřiknu potom co zjistím, že jsem zaspala. To je v hajzlu, už tak do školy nestíhám a ještě k tomu 30ti minutové zpoždění, vážně super. Rychle se zvednu z postele a běžím do koupelny o sto šet a udělám ranní hygienu, rychle se obleču, ve spěchu si vezmu batoh a běžím po schodech dolů do kuchyně.

,,Dobré ráno, zase pozdě?" řekne Alex s ironií a plnou pusou když se cpe toastem. Bože, jak já mám někdy chuť ho zabít. Jakoby byl nejchytřejší na světě.

,,Drž hubu blbečku, aby ti za chvíli ta pusa neupadla, jestli chceš s radostí se o to postarám." řeknu podrážděným hlasem. Ještě, že rodiče už jsou v práci a neslyší naše ranní hádky.

,,Být tebou tak si moc nedovoluju, jsem tvůj starší bratr a taky nevíš čeho všeho jsem schopný." řekne a škodolibě se zasměje, jako by znal všechna má tajemství a chystal se je všechny prozradit. Vím, že blafuje a tak ho ignoruji. Popadnu jablko z misky, protože už nemám čas a házím ho do tašky. Běžím ke dveřím, na Alexe zařvu něco ve stylu Zdar a rychle si obouvám boty. Alex do školy nemusí, protože už skončil střední a řekl, že se vydá za svým snem stát se zpěvákem v kapele a projet celý svět. Říkají si prej " All time low". Pche, s tímhle se moc daleko nedostanou...

Vybíhám z domu, běžím přímo za Christine, vždy si dáváme sraz u ní před domem.
Christine Johnson, moje nejlepší kamarádka, známe se už ze základky a hodně si důvěřujeme, je skoro jako moje sestra.

,,Ahoj!" křičím na Christine, když ji zahlédnu, ale pořád utíkám, protože jsem stále moc daleko.

,,Čau, nějak pozdě Amy, že ses zase vysrala na ten budík?" řekne, ale nevypadá naštvaně spíš asi pobaveně mým sprintem a otřesným vzhledem. Musím vypadat jako popelnice plná smetí.

,,Ještě ty si začínej. Stačili mi ty Alexovi připomínky dnes ráno." odpovím, ale to už jdeme vedle sebe, směr škola...

,,Tak ahoj Amy, uvidíme se na matice." řekla Christine, která už stejně zmizela za rohem. Teďka má Christine výtvarku a já místo toho podělanou fyziku. Jak já jí závidím.

,,Ahoj Am, vypadáš, jako bys nespala sto let a v životě neviděla make-up." řekne hodně povědomý hlas a koho to nevidím. To je Mikey. Bože, jak já jsem ráda, že ho vidím, je to můj druhý nej kámoš.
Michael Clifford, můj dobrý kamarád, který mi vždy pomůže a mám s ním společné skoro všechny předměty včetně fyziky, a tak si tu fyziku užije se mnou.

,,Ahoj Mikey!" objala jsem ho ,,jak se máš?"
,,Dobře, a myslím, že tebe se ptát nemusím, když vidím jak vypadáš." usměje se, ale mě to k smíchu nepříjde.
,,Hej, no dovol!" bouchnu ho do ramena jako uražená, ale hned na to se usměju, protože asi tuším, jak hrozně vypadám.

,,Tak co, jdeme do třídy si nechat explodovat mozky a rozdrásat nervy tou krávou před tabulí?!" řekla jsem Mikeymu, znělo to spíš jako řečnická otázka a tak se na mě jen usmál a přikývnul.

Vydali jsme se tedy pomalým krokem do třídy, ale nebyla bych to já, aby se mi dnešek neposral ještě víc.

,,Ahoj Am, hrozně se mi po tobě stýskalo." řekl ten slizký hlas, který z duše nesnáším a patřil Hoodovi.
Calum Hood, největší zmetek, parchant a děvkař na škole. Snaží se jen všechny holky ze školy dostat do postele. Ale u mě to takto nechodí, chlapečku. Rychle se s Mikey otočíme a když uvidíme jeho obličej, chce se nám zvracet.

,,Tak já půjdu do třídy, vypadá to, že si máte co říct" řekl Michael. To mi nemůže udělat, nemůže mě tady nechat s tím pitomcem. Ale už je pozdě, Michael je dávno ve třídě a já stojím tváří v tvář na poloprázdné školní chodbě tomu největšímu blbci na světě.

,,Co chceš Hoode?!" řeknu dost znechuceným a troufalým hlasem.

,,Chci tebe Am" řekl tím odporným hlasem a sáhl mi na tvář. Jeho ruku jsem hned setřásla svoji rukou dolů a zamračila se na něj. Nechci se s ním bavit a tak se raději otočím na odchod, ale někdo mě chytne za zápěstí. Otočím se a vidím jeho ďábelský výraz ve tváři.

,,Pusť mě!" zakřím na něj a znovu se zamračím.

,,Dobře, ale jen protože si to ty. Po škole se uvidíme, krásko." odpověděl klidným, ale za to nechutným hlasem a pustil mě, otočil se a zmizel do jiné třídy. Nesnáším ho. Nikdy mi nedá pokoj a otravuje mě. Dokonce jsem mu jednou musela dát facku, ale s ním to nic neudělalo. Je to jenom nadržený prase a parchant. Vejdu do třídy a už vidím Michaela, jak sedí za lavicí a vyťukává něco do mobilu. Sednu si vedle něj.

,,Proč si mě tam sakra nechal samotnou s tím idiotem!? řvu na Michaela, ale né tak nahlas, aby mě neslyšela celá třída.

,,Vážně promiň, sám jsem se s ním nechtěl bavit." odpověděl.

,,To už máš jedno." řeknu už tichým, ale za to trochu pořád podrážděným hlasem přesně se zvoněním. Právě teď začínají opravdové muka...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi guys, doufám, že se vám tato kapitola líbila. Já vím, zatím nic moc, ale aspoň jste se dozvěděli to podstatné. Budu ráda za každý votes, komentáře a všechno ostatní co pro mě a moji povídku uděláte. Nebojte, asi v pátek vyjde nová kapitola, ale jestli to výjde tak už zítra a tam už se doufám začne něco dít ;) Love you :3