Stockholm Syndrome [L.H.]

33. Slzy na krajíčku

Už na dálnici, kdy už Luke "vyhodil" mrtvolu do rybníka. Směr - Rumunské letiště...

,,Já asi usnu..." to bylo to poslední, co jsem řekla před tím, než jsem zavřela oči a hluboce usnula.

Sen...

Prázdná "vězeňská" chodba. Tedy, vypadá to tak. Dojdu na konec té hodby a otevřu dveře, za kterými je něco, co je mi hodně dobře známé. Ta místnost, ve které jsem se probudila, když mě Luke unesl.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Bylo tam něco, co nešlo přehlédnout. Dívka. Dobře jsem jsem věděla, kdo to je, protože to byla Lucy.

,,Lucy!" zařvala jsem a přiběhla k ní. Seděla chudinka na posteli a třásla se strachy.

,,Ani se ke mně nepřibližuj!-" řekla vyděšeně a stoupla si dál od postele ,,-Kdo jsi?!" řekla se strachem v očích.

,,Jmenuji se Amy, Amy Gaskarth a je 17 let. Asi mě neznáš, ale já tebe ano. Znám Luka. Nechci ti ublížit, já-" nevěděla jsem, co říct. Jak ji mám říct, kdo jsem?! Vypadala bych jako nějaký dement z budoucnosti, ale to by mi neuvěřila ,,- Okay, vysvětlím ti, kdo jsem, ale asi mi to neuvěříš" oddechla jsem si a podívala se na ni.

Po té, co jsme dopověděla svůj příběh...

,,Takže jsi něco jako z budoucnosti?" zeptá se mě Lucy.

,,Asi ano" usměji se na ni.

,,Co se s námi stane?" řekne vyděšeně a jako by se jí začali vlévat slzy do očí.

,,To já nevím, nevím, co se stane s tebou, Luke mi to nechtěl říct a nevím, co se stane se mnou, protože jsme se ještě nedostali k "cíli"" řeknu zkleslým hlasem a podívám se na svoje stehna. Obě sedíme vedle sebe na posteli.

,,Amy, já se bojím, už jsem tu druhý den a jsem vyděšená k smrti" rozbrečí se. Obejmu ji a snažím se ji v objetí uklidňovat. Nevím, jak ji mám utěšit, nevím, co se s ní stane, ale soucítím s ní...

Ve skutečnosti...

Pomalu jsem začala otevírat oči a rozhlédla se po autě. Luke pořád řídil. Byla už noc, kolem půlnoci.

,,Luku?" zeptala jsem se a podívala na něj.

,,Jaj, Amy, ty už jsi vzhůru?! Co potřebuješ" řekne s úsměvem. Nevidím na něj, ale dám duši za to, že se usmál.

,,Můžeš mi prosím už říct, co se stalo s Lucy?!" řeknu naléhavě, rozhořčeně, ale pořád trochu se strachem v hlase. Přeci nevím, jak bude reagovat.

,,Proč tě to pořád tak zajímá?! Není to tvoje věc!" řekne a pohří tím moji otázku.

,,Asi proto, že jsem viděla tu fotografii v podpalubce a zdají se mi o ní sny!" zakřičím na něj. Prudce zabrzdí a sjede ze silnice. To jsem asi přepískla...

,,Ty ses mi hrabala ve věcech?!" vykřikne rozhořčeně a svůj pohled plný vzteku zamíří na mě. Stěží polknu a rychle začínám litovat mích vyřvknutýc slov.

,,J-Já-" nevím, co říct. Co bych taky mohla...

,,Amy, ale už mě fakt s tím začínáš srát a už jenom trocha, neudržím se a ty budeš asi muset být celý zbytek života na vozíčku!!" vykřikne se zlostí. Ani nečeká na moji reakci, nastartuje auto a vjede zpět na silnici...