Stockholm Syndrome [L.H.]

23. Co se stalo?

,,Zase ses podala" usměje se na mě Luke po té, co se od sebe odtrhneme

,,Děláš si ze mě srandu?! Neudělala bych to, kdybys mě nepolíbil" zařvala jsem na něj

,,Vlastně počkej, proč jsi to kurva udělal?!!" zařvu na něj ještě víc a začnu kolem sebe házet pažemi. Zase se mi doslova vysmívá do tváře

,,Aby jsi na mě nebyla tak naštvaná a abych ukončil tu hádku" odpoví Luke klidným hlasem. Tohle mě nehorázně vytáčí. Jak ze sebe dělá nesmírně chytrýho pohodáře. Ale on není ani chytrý, ani pohodář!

,,Ano a místo toho si vyvolal další" řeknu trochu klidnějším hlasem

,,Hele, nebudeme tady stát jako dva idioti a už raději půjdeme" pokyne Luke ZASE tím svým chytráckým hlasem, popadne mě za ruku a táhne mě směrem do budovi, protože jsme celou dobu stáli na přistávací dráze

Už po vyzvednutí LUKOVÉHO zavazadla...

,,Nevím, jestli vám to došlo, pane chytrej, ale auto jste zaparkoval naposledy u letiště v Amsterdamu pokuď vzpomínáte. Tak by mě opravdu zajímalo, jak se odsud dostaneme" řeknu tentokrát já chytráckým hlasem směrem k Lukovi

,,Myslel jsem na to, slečno já-tu-hubu-prostě-nezavřu a nechal jsem nám poslat jiné auto, jenž by již mělo stát před letištěm" odpoví Luke

,,Ha-ha-ha. Moc vtipné, pane jsem-totální-debil" baví mě dělat tyhle 'přezdívky', mohla bych jich Lukovi vymyslet tisíce

Již před autem...

Došli jsme až k Lukovýmu dalšímu auto. Kde sakra na tyhle krásky berou peníze? Každé auto je čím dál tím lepší. Tentokrát stojím před Jaguárem XF a nemůžu z toho auta spustit oči. Pracuje snad pro mafiána, celosvětově hledaného zloděje nebo co? Nedej bože, jen to né...

Nastoupili jsme do auta a připoutali se. Luke pustil ruční brzdu, zařadil a za pár sekund jsme byli zase na silnici. Najednou ale Lukovi zapípal mobil, oznamující, že mu přišla SMS

,,Nechto bejt. Podívám se na to až zastavíme" řekne Luke. Nechám tedy mobil na pokoji. Nevím proč, ale má ho na palubní desce. Upřímně nevím, jestli je to dobrý nápad. Stačí jedno prudké zastavení a pa pa mobile, jdu si kupovat novej.

Už asi 10 minut mezi námi panuje ticho a já se koukám ven z okýnka. Je už asi 8 hodin, takže je docela světlo. Sleduji jak se krajina za oknem mění. Ze začátku budovy, pak chvíli pusté louky a podobně. Mohla bych přemýšlet nad tolika věcmi, ale raději se o to ani nepokouším. Kdybych začala přemýšlet o tom, co se děje u mě doma, byla bych smutná. Kdybych přemýšlela o Lukovi a mně, tak bych byla zmaténá a za chvíli bych i zešílela.

,,Můžu aspoň zapnout rádio?" zeptám se a pohledem spočinu na Lukově tváři

,,Jo, jasně" odpoví Luke, ale ani se na mě nepodívá. Zapnu rádio a první, co uslyším je nějaký týpek, co mluví maďarsky. No, super. Jestli budu celou cestu poslouchat řeči, který mě totálně nezajímají nejspíš jen proto, že nevím o čem mluví, tak jim na to z vysoka seru.

Po chvíli, ale začne hrát nějaká písnička. Mně docela hodně známá písnička. All the small things - Blink 182. Jak mně chyběla hudba. Už asi 4 dny jsem neslyšela žádnou písničku a divím se, že jsem se ještě nezbláznila. Ze začátku si text písničky jen potichu prozpěvuji. Nechci, aby Luke slyšel můj otřesný zpěv. Najednou mě něco hodně potěší a to je ten fakt, že si Luke začal ten text zpívat taky. Podívám se na něj a on se na mě jen letmo usměje.