Jsi moje melodie ✅

o1

Nový školní rok začínal tak, jako každý nový školní rok. Před školou postávaly hloučky studentů, kteří honem polykali kouř a schovávali cigarety, když kolem procházeli učitelé, objímali se, sdělovali si zážitky z letních cest a já se snažil jen tiše proplout davem do budovy školy.
S povzdechnutím jsem si zaháčil palce o popruhy batohu a vydal se do kanceláře, kde už se tvořila pěkná fronta, abych si vyzvedl klíček od skříňky. Když na mě přišla řada, zdvořile jsem pozdravil sekretářku, podepsal formulář a vyšel zpátky do chodby s klíčky pohupujícími se na ukazováčku. Skříňka z minulého roku mi zůstala, takže jsem instinktivně zamířil do šaten bez toho, abych přemýšlel, kde skříňka vlastně je. Zahnul jsem do jedné z několika úzkých uliček plných dřevěných dvířek, kde už několik lidí postávalo, smáli se a rovnali do skříněk učení a polepovali jejich dřevo plakáty.
Překvapilo mě, když jsem uviděl, že někdo okupuje skříňku vedle mě, jelikož tam minulý rok nikdo nebyl. Opatrně, jako by to bylo divoké zvíře, jsem se proplížil kolem něj a zasunul malý klíček do zámku. V té chvíli chlapec vystrčil hlavu zpoza dvířek a podíval se na mě. Když viděl, jak jsem vyděšeně vykulil oči, uchechtl se a úsměv mu na tváři zůstal i když cukl okem po číslu mé skříňky.

Pak mě plácl rukou po rameni. „Nazdar, šestko," řekl a vyběhl z šaten. Udiveně jsem se za ním díval. Šátral jsem v paměti, jestli jeho tvář znám, ale nejspíš tu byl nový. A nebo jsem si ho nikdy předtím nevšiml - to bylo avšak velmi nepravděpodobné, protože někdo s takovým zjevem vám v paměti vždy utkví.

Po nečekaném seznámení v šatnách jsem vyšel ze sklepa zase do chodeb školy a zamířil do druhého patra, kde měla být první hodina. Mohl jsem cvičit a běhat jak moc jsem chtěl, ale vždy jsem se na těch proklatých schodech zadýchal. Pokaždé jsem na začátku nového roku schody spočítal, stejně pak na jeho konci, a doufal, že jich třeba bude méně. Nebylo.
Než jsem došel do třídy, dech se mi trochu zklidnil. Skoro polovina lavic už byla obsazená mými spolužáky. Našel jsem v davu tmavé vlasy a zamířil na prázdnou židli vedle nich. Ztěžka jsem dopadl do židle.

„Čau," vydechl jsem a můj nový spolusedící se na mě otočil.

„Jasně, Tome, klidně si sedni, nemám v plánu sedět s kýmkoliv jiným," semknul rty chlapec s tmavší pletí a mandlovýma očima.

„Díky," úšklíbl jsem se na něj. Ron zase sklonil hlavu k telefonu. Neměli jsme potřebu si jako ostatní sdělovat svoje zážitky z prázdnin, ani jeden jsme nebyli té povahy. Vlastně někdy přemýšlím, jestli bych nás vůbec nazval kamarády. Nevěděli jsme o sobě skoro nic, jen jsme si oba neměli na začátku prváku kam sednout. Toť vše k našemu dojemnému příběhu.
Rozhlédl jsem se po třídě. Lavice se mezitím už téměř zaplnily a chodbami se rozezněl zvonek ohlašující začátek hodiny. Zároveň s ním vešli do třídy poslední opozdilci. Sledoval jsem každého svého spolužáka. Strávili jsme společně jako jedna třída už dva školní roky, takže jsem každého ze vnějšku znal téměř do posledního detailu. Všiml jsem si tedy, že Martin má nové tetování, už třetí a Courtney má vlasy obarvené jiným odstínem červené. Sandra měla o jeden piercing v uchu víc a Amandě se zajímavým způsobem zvětšily prsa. Jo, toho všeho já si všímám.
Bylo pár minut po zvonění, když vešla do třídy paní Paulsonová, naše třídní učitelka, žena středního věku, která patřila sice mezi ty "učitele kamarády", ale byla zatraceně přísná. Položila složky na stůl a upravila si krátce střižené vlasy.

„Tak vás tady zase vítám. Doufám, že to tenhle rok poklape stejně dobře, jako vloni, a nebudou žádné problémy. Vím, že nejste žádná parta hulvátů, ale i tak vás varuju," řekla a vážně si nás jednoho po druhém prohlédla. Pak s povzdechem sklopila hlavu k papírům a naslepo ukázala do třídy. „Máte taky nového spolužáka, Jonathana Wilsona."
Všichni jsme se otočili směrem, kterým ukazovala, kde se na nás z předposlední lavice culil ten hnědovlasý kluk, co má skříňku vedle mě.

S širokým úsměvem zvedl ruku do vzduchu a zakmital jí ze strany na stranu. „Zdar, lidi."

A tak začal zcela nový nový školní rok. A já se seznámil s Jonathanem Wilsonem, chlapcem se skříňkou číslo 5 a něco mi říkalo, že ranním poplácáním po rameni to teprve začalo.

Ahojte :)

Moc ráda vás vidím u nového příběhu, kterým oficiálně začíná můj nový směr psaní příběhů ;) Kdo by chtěl vědět, jaký je to směr a vyslechnout celý můj názor, koukněte se na nejnovější kraťučkou kapitolu Elen's week, kde na tohle odkazuji :)

Budu ráda, když mi dáte vědět váš názor ;)

ElenWh