Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 135. a tím pádem poslední část

Hladil jsem Karu po zádech dokud nepřestala tak brečet. Pomalu se odtáhla a utřela si zaslzené oči. "Karo.. jak jsi na to přišla?" Zeptal jsem se jí a utřel jí tváře. "Já.. Sato říkal že by bylo hezké mít děti.. chtěla.. chtěla jsem ho potěšit a.. vlastně mu dát dítě jako dárek.. pořád mluví o tom jak krásné by to bylo.." Pousmála se. Tak jsem se rozhodla že přestaneme používat ochranu.. a.. nic. Už několikrát a nic.. tak jsem byla v nemocnici.. je to porucha.. nemůžu mu dát dítě.." zas jí tekli slzy. "To bude dobrý.. uvidíš. Hlavně o tom s ním musíš mluvit.. ano? A.. dělohu máš v pořádku?" Zeptal jsem se. "No.. tu ano.." dala si vlasy z tváře. "Takže mu můžeš dát dítě. Však ty víš lépe jak to v nemocnici chodí." Mrknul jsem a když jí to došlo, široce se usmála a objala mě. "Děkuju.."

Po chvíli jsem vzal skleničku s vodou a šel za Masaem. ,,Zlato? Nesu tu vodu," broukl jsem.

Usmál jsem se na něj a Kara už taky. "Děkuji lásko." Uculil jsem se a nechal Karu ať si vodu vezme a napije se. "Děkuju Mari." Usmála se.

,,Není zač," broukl jsem a pak jsem uslyšel bouchání na dveře. ,,Jeee něěěkdooo domaaaaaa?" volal, jak jsem poznal, Sato.

Kara si rychle upravila vlasy a utřela mokré tváře. Já na ni mrknul že je to v pořádku. Když odběhla, usmál jsem se na Mariho. "Mno, určitě jsi zvědavý." Uchechtl jsem se.

,,Hrozně moc," usmál jsem se. ,,Kdo ví, co všechno si připravili."

"no právě. Tak pojďme~" vstal jsem, vzal ho kolem ramen a odvedl ho k ostatním.

Došli jsme do chodby, Kara otevřela a jak nás děti viděli, hned k nám přiběhly a objaly nás.

Šťastně jsem děti objal a ještě si k nim klekl. Bylo to nádherný~ "ahoj děti~"

,,Tatííí," zakřičeli miláčci šťastně. ,,Jsem moc rádi že jsi doma."

"aahh.. já taky, tak moc." Dal jsem jim pusu na tváře. Pak jsem oba jemně naklonil k sobě. "Moc vás miluju. A mamku taky... Ale pšt~" uchechtl jsem se a Koukl na Mariho.

,,Pojďte k mamince zlatíčka moje," usmál jsem se a nastavil jim svou náruč. Hned mě objali a přitulili se.

Pomalu jsem se zvedl a vděčně se podíval na Karu i Sata. Jsou tak hodní.

,,Tak pojďte děti do obýváku," usmál jsem se a něžne je pohladil po tvářích.

Děti šťastně přikývli a hopkali za ním. Já šel taky Pomalu za nimi.

Tohle jsem nechal na Kaře a Satovi. Oba nás předešli a zakryli dětem výhled. ,,Děti . . . vše nejlepší k narozeninám," uculil se oba a ustoupii z cesty.

Děti zajásali a objali je. Bylo to krásný a sladký zároveň. A já byl hrdý otec~

,,A teto, my dostaneme i dárky?" broukla Kara zvědavě a zářivě se usmála.

"Jeeeee~" uculil se Toshu a rozzářila se mu očka.

,,No to víš že dostanete. Ale jeden už jste dostali. Od vašich rodičů," usmál se Sato. Oba naši miláčci se na nás otočili a zmateně se nám podívali do očí. ,,Jaký?"

Lehce jsem se Pousmál a začal rychle přemýšlet jestli jim říct, že jim něco koupím později. Přeci jen, Prostě měli narozeniny a já, jako jejich otec, měl být připravený.

,,No přeci že už jsou oba doma," napověděla Kara a děti se k nám rázem rozběhly a objaly nás. ,,Děkujeme," špitly."

Objali jsme je a já se uculil. "Ale stejně vám později něco pořídím~" Šeptl jsem jim a dal pusu na čelíčka. "Protože jste hodní a zasloužíte si to."