Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - Část 2.

Přisedl jsem si o kousek blíž a podíval se na něj. ,,M-Marit," zašeptal jsem potichu.

"Hezké jméno. doufám že spolu budeme vycházet. Vypadáš na fajn kluka." Mrkl jsem na něj.

,, D-děkuju,"špitl jsem a přisedl si k němu blíž. Nevím proč, ale cítil jsem se v jeho blízkosti v bezpečí.

"Chtěl bys něco?" Zajímal jsem se. Byl docela ustrašený, chudáček.

,,Abyste neodcházel," zašeptal jsem potichoučku a posunul se úplně k němu.

"Budu tady co nejdéle to půjde." šeptl jsem podobně jako on, ale usmíval jsem se. Potřebuje teď oporu.

Pomalu jsem si klekl a v nestřežené chvíli jsem ho objal. Nevím proč, ale cítil jsem stejné pocity jako když jsem byl s bráškou.

Docela jsem se ho lekl, ale když mi došlo že mě jen objímá, objal jsem ho taky. Bylo zvláštní objímat někoho, o kom jsem měl vždy hlášení, že s nikým nemluví, ale byl jsem rád, že jsme pokročili dál, než k jednostrannému rozhovoru.

Jen jsem se k němu tiskl. Bylo to, jako když mě objímal bráška. Přitulil jsem se k němu a rozbrečel se mu na rameni.

Když začal brečet, víc jsem ho stiskl a jednou rukou ho začal hladit po zádech. Byl jsem potichu aby se mohl v klidu vybrečet. Potřebuje to.

Jen jsem svíral jeho triko a brečel. Cítil jsem se šťastně, jako už dlouho ne.

Vím že to asi nebyl nejlepší nápad ale zvědavost mi nedala pokoj... pohladil jsem ho po hlavě. Přímo mezi ušima které jsem pořád zkoumal pohledem.

Když mě pohladil mezi ušima, projel mnou elektrický výboj a rychle jsem se odtáhl. Ale pak jsem ho zase objal.

"Uhm.. promiň. Už to neudělám." Šeptl jsem a raději ho dál hladil po zádech.

,,V . . .v pořádku," zašeptal jsem, odtáhl se od něj. A poprvé po dlouhé době jsem se usmál.

Taky jsem se usmál ale pak jsem se mu podíval na břicho. Vůbec nebyl v dobrém stavu.. "jak dlouho jsi tady? Jsi strašně pohublý."

,,Já . . já jsem tady už tři měsíce," zašeptal jsem potichu a smutně se podíval do země. Připadlo mi to spíš jako rok.

Pohladil jsem ho po rameni. "A nemáš hlad? Tohle pro tebe není dobrý.."

Zrovna mi zakručelo v břiše, když se zeptal. Se strachem jsem se na něj podíval a pomalu přikývl.

Usmál jsem se. "Tak já ti něco seženu, jo? Za chvilku budu zpátky." Pomalu jsem se postavil, abych mu mohl dojít pro jídlo.

,, D-děkuju," špitl jsem, sedl si do rohu místnosti a přitáhl si kolena k tělu. Nevěděl jsem proč, ale věřil jsem mu.

Ještě jsem na něj ze dveří mávl a pak zmizel v dlouhých chodbách. Zamířil jsem do jídelny, kde jsem se zasekl.. Nechtěl jsem aby se svým stavem jedl to, co tu vaří a tak jsem zamířil do své kanceláře. Tam jsem vzal svůj vlastní oběd, v jídelně to jen nechal ohřát a zas jsem šel zpátky za Maritem.

Seděl jsem na zemi a třásl se strachy. Byl jsem hladový, ale bál jsem se , že v jídle budou zase léky na uklidnění, jako to bylo ze začátku. Od té doby jsem jedl velmi málo.

Už jsem byl zas před jeho pokojem, tak jsem před vstupem opět zaklepal a pak vstoupil. "Jsem tady. Donesl jsem ti polévku, řízek s bramborem a trochu zeleniny." Usmál jsem se a před ním začal rozkládat své třípatrové pouzdro na obědy.

Podíval jsem se na jídlo. Sbíhaly se mi sliny, ale malá část mě mu nevěřila. Nechtěl jsem se zase probrat někde na lůžku, aby mě znovu testovali. Odvrátil jsem pohled a přitiskl se ke zdi.

"Tobě tohle nechutná?" Podíval jsem se trošku smutně na jídlo. Potřebuje jíst.. "Chtěl bys něco jiného? Ale tohle je opravdu dobrý. Vařil jsem to sám.."

Zesmutněl. Nechci, aby byl kvůli mně smutný. Překonal jsem strach a ochutnal. . . .Bylo to výborný. Hned jsem se do toho pustil. Za chvíli jsem to měl snědený. Počkat . . říkal, že to vařil sám. Musel to být jeho oběd. Provinile jsem se na něj podíval.

Překvapil mě a když dojedl, usmál jsem se. "Takže ti chutnalo?" Složil jsem jídelák.

,,Moc, pane." Taky jsem se usmál. Je úplně jiný než všichni ostatní psychiatři. Možná se díky němu časem dostanu i z téhle hnusné místnosti.

"Neříkej mi pane. Chcem být přece kamarádi." Usmál jsem se a protože už jsem si stačil všimnout, že potřebuje hlavně přátelskou oporu, nastavil jsem mu náruč pro objetí.

,,D-dobře . . . umm . . . Masao," zašeptal jsem a objal ho. Bylo to moc příjemné, přitulit se k někomu a na nic nemyslet.

Stiskl jsem ho v objetí a pohladil ho po zádech. "Ty jsi takovej přítulnej."

,,Je . . .je to jediný útěk před bolestí." Přitulil jsem se k němu víc a položil mu hlavu na rameno.

"Tady se ti nelíbí,viď?" Zeptal jsem se tiše.

,,Ne. Je mi z těch bílých měkkých stěn špatně. Už tři měsíce jsem nebyl jinde než tady."

"Tak já zkusím přemluvit ředitelku aby jsi byl v péči u mě doma. Ale musel by jsi být poslušný a snažit se, protože jinak to nepůjde." Usmál jsem se.

Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jeho slov. Rozzářil jsem se štěstím a rozbrečel se mu na rameni. ,,T-to . . to bys v-vážně udělal?"

"Jsme přeci kamarádi. A tady ti to nesvědčí. Tak nebreč." Usmíval jsem se.

Poslušně jsem přestal a zářivě se na něj usmál. ,,Masao, slibuju, že budu poslouchat na slovo a že budu poslušný."

"Ale nemůžu ti slíbit, že to bude hned. Možná bude trvat pár dní, než se mi povede to udělat. Ano?"

,,Já . . budu se snažit chovat se co nejvíc poslušně, Masao. Slibuju," zašeptal jsem a usmál se.

"Věřím že jo. Chtěl by jsi něco dělat, než budu muset odejít?" Zajímal jsem se.

Povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. Pak mě něco napadlo. ,,Masao . . . . zůstal bys tu se mnou dokud neusnu?" Ani jsem si to předtím neuvědomil, ale byl jsem hrozně unavený.

Trochu mě to překvapilo, ale přikývl jsem. "Dobře. A ráno přijdu do devíti."

Šťastně jsem se usmál, lehl si čelem ke zdi a stulil jsem se do klubíčka. Většinou jsem usnout nemohl, ale teď, když tady byl se mnou Masao, jsem usnul za pár minut.

S úsměvem jsem ho pozoroval dokud jsem si nebyl jistý že spí. Pak už jsem se tiše odebral pryč a měl jsem dobrý pocit z toho, že se mnou mluví.

Ráno jsem se vzbudil příjemně odpočatý. Sedl jsem si a čekal, až Masao přijde. Ale Masao pořád nepřicházel.

Další den jsem měl den blbec. Vstal jsem pozdě, cestou mi chcíplo třikrát auto a ještě jsem naháněl ředitelku abych s ní probral svůj nápad s Maritem.

Už jsem na něj čekal snad dvě hodiny. Slíbil mi, že ráno přijde. Slíbil že přijde. Roztřásl jsem se a z očí mi začaly téct slzy. Lhal mi.. . . .lhal mi, jako všichni ti ostatní.

"Ahóóój lidíííí. Tak tady máte další díl. Doufáme, že se bude líbit. Moc si tohle psaní užíváme. Doufám, že vy to čtení taky. :) Další díl bude výjimečně v neděli. A pak v úterý a v pátek a v úterý a dál se uvidí. Budeme moc rádi za hvězdičku i komentář. A v neděli páá.