Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 23. část

"Marite!" Chytil jsem ho za tváře a donutil ho podívat se mi do očí. "Vím, že to je těžký, ale oba se milujeme. A ani jeden to bez druhého nedá. Miluješ mě, že jo? Zůstaneš se mnou? Protože jestli ne.... Tak já nebudu mít sílu pokračovat.. jen představa že bych byl bez tebe mi vhání slzy do očí..." A jak jsem řekl, zalily se mi oči slzami. " Mari.. zvládneme to... Spolu.."

Bylo mi z toho všeho zle. ,,Ty nevíš, jak je to zlý. Trpět skoro celý svůj život a když s konečně začnu myslet, že můžu mít šťastný život, objeví se on. Já tě miluju a budu s tebou, ale on nám ublíží oběma a já to nezvládnu," zakřičel jsem na něj a sklonil hlavu. Bolelo mě vidět ho brečet kvůli mně. Zavřel jsem oči a přál si umřít. Ale nemohl jsem. Kvůli Masaovi. Mně na sobě nezáleží, ale jemu na mně ano. Brečeli jsme dlouho. Masao pak přestal, zvedl se a beze slova někam šel.

Potřeboval jsem se trochu uklidnit a tak jsem se zvedl, vyšel z ložnice do chodby a tam si otevřel okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Dál jsem od Marita jít nechtěl. Když jsem se uklidnil, vešel jsem zpátky. "Zlato, nemáš hlad?"

Zničeně jsem přikývl. ,,P-prosím," zašeptal jsem a smutně se usmál. Oči se mi znovu zalily slzami a mně se znovu chtělo brečet.

"Prosím, usměj se mi.." vzal jsem si ho do náruče, posadil do vozíčku, přikryl svou teplou mikinou a vzal si ho sebou do kuchyně. "Chtěl by sis zatím zkusit třeba něco číst?" Usmál jsem se na něj. Potřebuje aktivitu.

Nemohl jsem se usmát. Nešlo to. Už tak tak jsem se držel, abych nezačal znovu brečet. A nechtěl jsem se usmívat falešně. Masao mi nabídl, že bych si mohl číst. Zavrtěl jsem hlavou a sklonil hlavu, aby neviděl, jak se mé oči zalévají slzami.

Povzdechl jsem si, klekl si před něj, objal ho kolem bříška a tvář si schoval k jeho krku. Nic jsem neříkal a jen ho objímal.

Cítil jsem se pořád hrozně, ale pomalu jsem se uklidnil. Masao mě dokázal uklidnit. Usmál jsem se a políbil ho do vlasů.

Když mi přistál polibek ve vlasech, musel jsem se usmát a oplatit mu pusu na krk. Ale ještě jsem ho nepouštěl. Vůbec se mi nechtělo.

,,Miluju tě Masao. Odpusť mi prosím. Víš, že já tě moc a moc miluju," usmál jsem se a natáhl se pro polibek.

"Taky tě miluju Mari. Nemůžu se na tebe za to zlobit." Usmál jsem se na něj a políbil ho. "Ani se na tebe zlobit neumím. Jsi moje zlatíčko." Políbil jsem ho znovu.

,,A ty jsi můj hrdina. Jediné světlo v temnotě mého života. Můj záchranný kruh, který mě drží nad hladinou," zašeptal jsem a dal mu pusu do vlasů.

"Až tě dostanu z nejhoršího, bude těch světel víc. Uvidíš. Sice to bude ještě dlouhá cesta ale mi to zvládnem. A víš proč?" Prohrábl jsem mu vlasy.

,,Chci tomu věřit." zašeptal jsem. ,,,Proč Masao?" broukl jsem nechápavě. Nevěděl jsem, o čem mluví.

"Protože se milujeme a.." Odmlčel jsem se na chvíli. "Oba chceme být tátové." Dal jsem mu pusu na nos. To dítě je pro něj dobrá motivace a... Mně by se opravdu líbilo vychovávat s ním dítě.

Usmál jsem se a mé oči se zaplnily slzami. ,,Tátové," zašeptal jsem šťastně. Totálně mě ta představa vzala a já se zase rozbrečel.

"Ano, budou z nás tátové. Tatínci." Šeptal jsem, když už jsem ho tiskl k sobě a hladil ho po zádech.

Vzlykal jsem a tiskl se k Masaovi. Po chvíli jsem přestal a usmál se. ,,Tolik tě miluju, lásko. Budeme úžasní tátové."

"To budeme. Ti nejlepší. Taky tě moc miluju zlato." Sladce jsem ho políbil.

Zapojil jsem se do polibku. Pak jsem se odtáhl a usmál. ,,Ty bys chtěl holčičku nebo chlapce?"

,,Já sám nevím ale.. kdo říká, že nemůžeme mít holčičku i kloučka?" Uculil jsem se.

Usmál jsem se a natáhl se pro další polibek. ,,Jaká by se ti líbila jména?"

Polibek jsem mu oplatil a pak se zamyslel. "Já nevím. Ale kluka bys pojmenoval rozhodně ty."

,,Chtěl bych, aby se chlapec jmenoval Toshu," usmál jsem se. Už jsem mu to sice říkal, ale nebylo to všechno. ,,Po bráškovi," zašeptal jsem a roztomile zastříhal ušima.

"Bráška byl Toshu? Je to hezké jméno a kloučkovi bude slušet." Podrbal jsem ho na hlavě.

,,A holčičku bych nechal na tobě," zavrněl jsem. Zakručelo mi v bříšku a tak jsem se podíval prosebně na Masaa. ,,Bude jídlo?"

Musel jsem se uchechtnout. "Ano bude. Promiň lásko, už jdu na to." Ještě jsem ho políbil a pustil se do vaření.

Usmál jsem se a zatímco Masao vařil, já jsem trénoval ruce. Vždycky jsem zvedl pomalu jednu ruku o maličký kousek nahoru a po pár desítkách vteřin ji zas položil. Ruce nebyly tak zatuhlé jako nohy.

Dal jsem vařit těstoviny a k tomu připravoval takovou zdravou omáčku ze zeleniny. Já sám moc zeleninu nemusel, ale tohle mi chutnalo tak myslím, že by mohlo i jemu. Když jsem se na Marita podíval, musel jsem se usmát.

Trénoval jsem a cítil jsem, že pokaždé to jde líp a líp. Pak jsem si všiml pohledu Masaa a zrudl jsem. ,,N-nedívej se na mě."

Uchechtl jsem se a koukl zpět na sporák. "Promiň, ale jsi moc šikovný. Jen tak dál." Podpořil jsem ho a omáčku zamíchal.

,,Děkuji. Snažím se kvůli tobě," usmál jsem se a cvičil jsem dál. Po chvíli jsem cítil únavu. Ruce mě trošku bolely z té námahy a mně se zase začaly zavírat oči. Opřel jsem se a usnul.

"Už je hotovo." otočil jsem se a naskytl se mi pohled na spícího andílka. Opatrně jsem mu sklopil opěradlo a zvedl držák na nohy, takže měl pojízdnou postel. Já se najedl a pak čekal u něj, až se probere. Kara říkala, že pro něj teď bude spánek velmi důležitý, takže jsem ho nechtěl zbytečně budit.

Zdálo se mi znovu o nás a našem synovi, ale pak se sen změnil. Jako minule. Vyděsil jsem se. Zase byl přede mnou. ,,Nech mě na pokoji," zakřičel jsem. ,,Nenechám. Tak ten tvůj se tě nevzdá, co? Tak to pěkně cvič. A až budeš moct pořádně chodit, tvůj přítel skončí mrtvej v kaluži krve. A všichni budou vědět, žes to byl ty, kdo ho zabil," zasmál se. Zhroutil jsem se a rozbrečel se. Ať už jde pryč, ať už jde pryč. ,,Já pryč nepůjdu. Mě se NIKDY nezbavíš," zachechtal se.

Všiml jsem si, že Marit brečí. Povzdechl jsem si a bylo mi ho moc líto.. "Mari. Lásko Vstávej." Zatřásl jsem s ním a prohrábl mu vlasy. "Miláčku, pojď za mnou." Šeptl jsem a to už se mi probudil. Pousmál jsem se a pevně ho objal.

Propukl jsem v hlasitý pláč a přitulil se k Masaovi. Bylo mi zle. Znovu.

"ššš... Lásko moje." Utěšoval jsem ho a tiskl k sobě.

,,On tě zabije, zabije tě," vzlykl jsem zničeně.

To mě zarazilo, ale nehodlám se vzdát. "Nedovolíme to. Musíš mu ukázat, že tě nemůže ovládat. Že není tvojí součástí."

,,On tě zabije. Řekl mi to. Jak se budu schopný hýbat, zabije tě." By jsem na dně. Na pokraji zhroucení. Nevěděl jsem, co mám dělat.

"Lásko, já se nenechám.. ale ty taky nesmíš. Jednou jsi se ovládl, zvládneš to znovu." zkoušel jsem ho podpořit.

,,Jednou jsem se ovládl a jednou jsem tě málem zabil," zašeptal jsem. ,,Já to nezvládnu."

"Málem.. ale taky jsi mě zachránil. Mari... Nekoukej jen na to zle.." Bolelo mě ho vidět v tomto stavu..

,,Vždy jsem viděl jen to zlé. Protože dobré jsem neměl," zašeptal jsem a oči se mi zaplnily slzami. ,,Masao, já . . já potřebuju pomoc. Psychiatrickou pomoc."

Neděle je tu a já s dalším dílem :D Napadlo mě, že pokud byste chtěli něco vědět, třeba co vás zajímá nebo jste něco nepochopili, tak piště do komentářů. Když to nebude proti příběhu, odpovím :D