Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 104. část

"C-Co? Vždyť mě odtamtud dovezli." Zaprotestoval jsem. "Mh... to by mě zajímalo, jak na tom jsou ti dva..." Broukl jsem tiše, když jsem si vzpomněl na dva poraněné Neko kluky, kteří se schovali u nás doma.

,,To je sice pravda, ale nevšiml jsem si, že bys byl v pořádku," řekl jsem a další větu přešel.

Nafoukl jsem lehce tváře a ignoroval to, jak svým chováním asi bavím čtyři bratry. "Praštil jsem se silně o volant... prostě to bolí."

,,To je jasný. To poznám podle krve," broukl jsem a za chvíli uslyšel houkání sanitky.

"Podle krve?" Broukl jsem zmateně a sáhl si na obvaz na hlavě.

,,Prosakuje ti to zlato," broukl jsem a za minutku se ozval zvonek. Saniťáci se ani na nic neptali, naložili Masaa a jeli.

Nestihl jsem už ani nic říct a vezli mě do nemocnice. Uhhmm.. jsem si ale jistý, že předtím mi z hlavy krev netekla. Tak jak?

Unaveně jsem si šel sednout na gauč. A zase jsem usnul a probudil se k večeru.

V nemocnici se o mě postarali a nařídili mi ležet. Mmhh.. po chvíli jsem ale zavolal Kaře, že jsem v nemocnici a že Mari u sebe kvůli policii nemá mobil a tak nevím, jak to bude. Každopádně jsem byl rád, že jim hlídání našich dětí nevadí. Pak mi Kara ale dala k telefonu právě děti. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Kluci si po večeři už hráli, tak jsem je uložil do postele a spokojeně si sám lehl na gauč. Trošku se po dlouhém dni zase prospím.

"Zítra tě navštívíme tatí!" Broukl Toshu a Kara to nezapomněla potvrdit. "Jo! A doneseme ti něco dobrého!" Uchechlta se. Po chvíli ale už museli zavěsit a já ani ne minutu na to tvrdě usnul.

Probudil jsem se ráno. Kluci spali, tak jsem udělal snídani a zase si lehl. Počkám, než vstanou.

Probudil jsem se, až když mě cosi pošimralo na nose. Otevřel jsem oči a usmál se na děti a Karu se Satem. "Ahoj.." zívl jsem.

První vstal Tomi. Dal jsem mu telefon na Masaa, aby mohl když tak zavolat a vyrazil jsem do nemocnice.

Děti mě opatrně objaly kolem krku a já je k sobě přitiskl. "Nezlobily?" Uchechtl jsem se na Karu.

Za půl hodiny jsem byl v nemocnici. Zjistil jsem, kde je Masao a šel do pokoje. Překvapením bylo, že tam byly děti a Sato s Karou. ,,Ahoooooj."

Děti se ihned vrhly šťastně k Marimu a pořádně ho objaly. "Ahooj mámí." Zavolaly.

,,Ahoj miláčkové," usmál jsem se a šťastně je objímal.

Usmíval jsem se na ně a zatím co se objímali, přišla jedna sestřička a začala mi měnit obvaz na hlavě.

,,Rád vás vidím. Jak jste se s tetou a strýčkem měli?" usmál jsem se. ,,Dobře mami. Ale strejda nás zlobil," řekl bezelstně Toshu.

Když jsem měl na hlavě obvaz nový, přišla Kara a začala mi dávat kázání. Ajajaj...

,,Masao, jak se můžeš chovat takhle nezodpovědně?" vyčítala miláčkovi Kara, když k němu přišla.

Se sklopeným pohledem jsem ji poslouchal a přikyvoval, že má pravdu. Tedy.. i tak jsem si myslel z části své, ale hlava mně stále třeštila a tak jsem se nechtěl dohadovat.

Kara mu dost vyčinila a pak se usmála. ,,Hlavně že jsi v pořádku," broukla a dala mu pusu na čelo.

Pousmál jsem se a dal jí pusu na tvář, než se odtáhla. "Stejně to není moje vina." Uchechtl jsem se.