Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 78. část

Sato se zase uvolnil. A tentokrát se na mě usmál. "Díky kluci." broukl. "Ale za nic." S tím jsem sáhl do trouby pro stálé teplé brambory s kuřecím masem zapékané na smetaně. "Ještě to ohřeju a můžeme jíst. Sato, budeš chtít kafe nebo čaj? A co ty Mari?"

,,Já jen mlíko, jestli by to bylo možný," špitl Sato a sedl si. ,,Tak já taky," zazubil jsem se a sedl si vedle něj.

"Jak si přejete." Nalil jsem jim do sklenic mlíko a dal jim ho. Kocouři. Pak se během pár minut ohřálo jídlo a tak jsem jim nandal a podal příbory. "Dobrou chuť." Popřál jsem jim.

,,Dobrou chuť," popřáli jsme se Satem a pustili se do jídla. Sato ale hltal, jak kdyby nejdel týden.

"Sato? Sato zpomal. Můžeš si klidně přidat, ale nechci, aby jsi se mi tady zadusil bramborou." Ujistil jsem ho a i když se na mě trochu zamračil, nakonec zpomalil.

Musel jsem se usmát. Masao mi tenkrát říkal prakticky to samé. Dojedl jsem a ještě jsem hladovému Satovi přidal.

Už jedl jen Sato, který se spokojeně olízl a pohladil si břicho. "Děkuji za jídlo." Usmál se.

,,Není zač," zazubil jsem se a strčil nádobí do myčky. Pak jsme se vrátili do obýváku, kde jsem ale uslyšel z chůvičky pláče. Tak jsem hned vystartoval do pokoje.

Sato zpozornil a já se usmál. "Chtěl by jsi někdy děti?" Zeptal jsem se a on trochu smutně kývl. "Nebuď smutný. Určitě budeš mít krásné děti. Chceš ty naše vidět?" Broukl jsem a on se usmál. "Můžu?"

Musel jsem drobečky přebalit. A pak pochovat, než přestali brečet. Potom přišli Sato s Masaem.

"Lásko, může se Sato podívat? Jednou by chtěl taky děti." Přišel jsem k němu a objal ho.

,,No jistě," usmál jsem se a podal mu Karu. ,,Na, pochovej si jí."

"Děkuji." Šeptl překvapeně a vzal si naši dcerku opatrně do rukou. Pak se usmál. "Je tak malinká. A krásná." Potom se podíval na nás a uculil se. "Jen nevím po kom."

,,No určitě po mně," zazubil jsem se a mrkl na něj.

"A co mají teda po mě?" Usmál jsem se. Sato se jen zasmál a nechal Karu hrát si s jeho ocasem, kterým jí šimral po rukou.

,,Taky jednou budeš mít krásné děti,"usmál jsem se a choval Toshua.

"Doufám že jo." Broukl a pohladil Karu opatrně po hlavě. Šlo poznat, že má o děti opravdu zájem. Bude z něj skvělý otec. Nebo možná matka. Hih

Najednou byl jemný a něžný. Hluboko v něm jsem viděl citlivé srdce. Chudák kluk. Jsem rád, že mu můžeme pomoct.

Jak si tak choval naší malou, zadíval se na svou ruku s ostrými drápy. Nejdřív jsem se trochu bál, ale hned na to se mi díky jeho slovům ulevilo. "Mohl.. bych si je nějak ostříhat..?" Šeptl. "Jasně že jo. Počkej tady chvíli." Broukl jsem a než jsem zašel pro nůžky a pilník, pohladil jsem Mariho po hlavě.

Usmál jsem se a oba drobečky položil do postýlky. ,,Necháme je se vyspat," dodal jsem navysvětlenou.

Vrátil jsem se a podal Satovi nůžky a pilník. On jen vděčně kývl. "Půjdeme zas do obýváku." Broukl jsem, když jsem si všiml, že Mari uložil děti ke spánku. Tak jsme se zas posadili na gauč a tam si Sato začal stříhat drápky. Pak mi zabrněl mobil. Rychle jsem to zvedl. "Ahoj Masao, mám nakonec čas dřív, tak můžu přijet za chvilku jestli chceš." Ozvala se Kara. "Bylo by to super. Budeme se těšit." Tak jsme se ještě rozloučili a já to vypl. "Kara přijde dřív." Oznámil jsem.