Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 36. část

Zrovna jsem vešel, ale místo toho, abych mu oznámil že je jídlo, jsem jen zděšeně koukal na to jak dopadá na zem. "Mari?!" Ihned jsem si k němu klekl, zkontroloval ho a upřímně si oddechl, když si neudělal nic vážného. Během chvilky jsem ho zvládl uložit do postele, donést mu k posteli kýbl, o který doslova prosila jeho barva a nyní mu otíral čelo vlažnou vodou. "Tys tomu dal.. takhle budu mít za chvíli místo nábytku jen polštáře." Pousmál jsem se a.. zas mu sundal obojek. Mě osobně by vadil, kdyby mi bylo špatně a tak jsem usoudil, že bude lepší mu ho sundat.

Nevěděl jsem, co se stalo, ale po nějaké době jsem se probral. ,,K-kde to jsem?" zašeptal jsem. ,,Masao . .. . jsi tu někde?"

Zatím co byl Mari mimo jsem si ho přenesl do obýváku na gauč. Sám jsem se uvelebil v křesle a začal sledovat televizi i s talířem jídla v ruce. Dojedl jsem, odložil talíř a hladil kočky.. pak se mi Mari konečně probudil. "Mari neboj. Jsem hned tady." Přišel jsem k němu a chytil ho za ruku. "Jsi nemehlo, víš to?" Usmál jsem se na něj.

Oči se mi znovu zalily slzami a jen jsem natáhl ruce, abych ho objal. ,,Promiň lásko. Promiň, promiň,promiň..." opakoval jsem pořád a z očí mi tekly nezastavitelné vodopády slz.

"Ale notak. Nebreč lásko. Ššš.." objímal jsem ho a hladil jednou rukou po boku. "Nebolí tě ta hlava?" Zajímal jsem se.

,,Bolí," zašeptal jsem a smutně potáhl. Nedokázal jsem přestat brečet. Nešlo to. Nevím proč, ale brečel jsem dál.

"Tak vydrž chvilku. Hned jsem tady." Šeptl jsem a šel pro hadřík, který jsem namočil a při návratu mu ho dál na čelo. "A nemáš hlad?"

Zavrtěl jsem hlavou a stočil se do klubíčka. Po chvíli jsem ze všeho vyčerpání usnul.

Chvilku jsem ho pozoroval a pak si lehl k němu. Jemně jsem ho objal, dal pusu na krček a po chvíli usnul.

Probral jsem se někdy večer. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsem spal. Ale Masao už se mnou nebyl.

Probudil jsem se k večeru a potřeba jít na záchod byla dost silná a tak jsem šel na záchod. Rovnou jsem nám v koupelně dal vyprat oblečení.

Bylo mi už mnohem lépe a cítil jsem potřebu promluvit si s Masaem.

Ještě než jsem se vrátil do obýváku, vzal jsem v ložnici deku a s tím se vrátil.

Po chvilce přišel Masao. Pomalu jsem se zvedl do sedu a podíval se na něj. ,,Masao?".

Nevím ani proč, ale to že se posadil, mi vykouzlilo úsměv na tváři. "Ano, Mari?" Posadil jsem se k němu a přehodil přes nás deku.

,,Chtěl bych s tebou mluvit o tom, co jsem udělal," broukl jsem a sklopil pohled. Hrozně jsem se za to všechno styděl.

Přišlo mi to zbytečné, ale on v tom zřejmě viděl potřebu a tak, jako správný psychiatr, ale hlavně přítel, jsem ho nechal, ať se vypovídá. "Dobře, ale už nesmutni." Drcnul jsem do něj ramenem a úsměvem ho podpořil.

,,Ano lásko," broukl jsem. Hlavu jsem měl pořád skloněnou, abych se mu nemusel dívat do tváře. ,,Moc mě to mrzí. Prostě jsem jednal a myslel až potom. Někdy jsem hravej až moc a nechci, aby to kvůli mým hloupostem mezi námi skřípalo." Ke konci jsem už skoro šeptal, svíral pevně pěsti a snažil se, abych nebrečel.

Pohladil jsem ho na hlavě a pevně objal. "Už je to v pořádku Mari. Nezlobím se a omlouvám se ti. I já udělal chybu. Místo toho, abych ti řekl že to je špatně, jsem odešel. Moc mě to mrzí lásko." Omluvil jsem se a dal mu pusu na čelo. "Ještě nás potká do budoucna mnoho věcí ale já věřím, že to zvládneme a budeme pořád spolu. Věříš tomu taky?" Usmíval jsem se.