Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 37. část

Dostal jsem hlad. Začal jsem hlasitě mňoukat a po očku jsem sledoval, jak se Masao zachová.

Nejdřív jsem z toho byl zmatený a koukal na něj, jak na zjevení, ale zkušenosti s Miju a Jumi mi nakonec odhalili tajemství jeho mňoukání. "Ale jistě kocourku." S těmi slovy jsem se zvedl a šel mu udělat jídlo.

Usmál jsem se a následoval Masaa jako poslušný mazlík. Sedl jsem si na zem a čekal na jídlo.

Zas jsem mu k snídani udělal misku k ovocem a tu mu dal na stůl. "No tak, kocourku. Pojď si sednout na židli."

Vyskočil jsem na židličku, vzal misku a odběhl do obýváku. Zamňoukal jsem, aby Masao přišel za mnou a krmil mě.

Spokojeně jsem se uculil a šel za ním. byl tak.. "jsi rozkošný." Sdělil jsem mu sladce a šel ho nakrmit.

Poslušně jsem otevřel pusu a nechal se krmit. Miluju ovoce. Spokojeně jsem papkal a po každém kousku jsem věnoval Masaovi pusu na tvář. Lépe řečeno jsem ji vždy olízl.

Musel jsem se pokaždé uchechtnout, když mě olízl. Sám jsem mu po každém jeho soustu dál pusu.

Spíš než jedení to bylo muckání. Dostal jsem za každé sousto pusu. Bylo to moc příjemné. Když jsem dopapkal i poslední sousto, lehl jsem si na teď už prázdný gauč a pohladil se po bříšku. Pak se ozval zvonek.

"Půjdu tam. Zatím si tady odpočiň po tom jídle." Dál jsem mu jemný polibek na rty a šel otevřít. Úsměv, který jsem do toho okamžiku měl, se vypařil a já se zamračil. "Chisako!" Zavrčela na mě moje šéfová. "Ihned odevzdejte pacienta Yagamiho. Je příliš nebezpečné vám ho nechat." Překvapeně jsem zamrkal a pak se zasmál. "Pardon, ale to nepůjde. Udělal jsem velmi zásadní pokrok a rozhodně to nezahodím. Chcete-li se přesvědčit, klidně vstupte." Usmál jsem se mile. "Mari, máme tady návštěvu z ústavu. Pojď ukázat, jak jsme šikovný, aby zas mohli jít domů." Houkl jsem, aby se pak nelekl.

Návštěva z ústavu? Trhl jsem sebou, ale pak jsem si uvědomil, že se musím chovat co nejlíp, abych se tam už nikdy nemusel vrátit. Rychle jsem si sundal obojek a hodil ho na zem ke gauči. Vstal jsem a šel do chodby. Ajéjé, samotná ředitelka ústavu. ,,Dobrý den," pozdravil jsem slušně a usmál se.

Ředitelka stála bez hnutí a naprosto šokovaně na něj koukala. Teď jí mám v kapse, pomyslel jsem si. "Ehm, ehm." Odkašlal jsem si a tím upoutal její pozornost. "Jak vidíte, Marit je díky mě a spolupráci se sestřičkou z místní nemocnice opět ve fyzickém stavu, kdy se zvládne sám o sebe postarat. Není závislý na mé pomoci a během pár týdnů bude mít i přiměřenou hmotnost ke své výšce. Po psychické stránce se rekordně rychle vyšplhal na řebříček, kdy je v dobrém stavu. Jeho povaha je hravá, ale v určitých situacích i plachá a ustrašená a je velmi citlivý." Přitáhl jsem si ho k sobě a dál mu ruku kolem ramen jako kámošovi. Zároveň jsem ho tím ale chtěl i uklidnit, kdyby náhodou.

Usmál jsem se a navázal na Masaa. ,,Cítím se s panem Masaem velmi dobře. Tak spokojeně jsem se ještě necítil," broukl jsem a zářivě se na ředitelku usmál.

Ředitelka doslova neměla slov ale už šlo vidět, že nad tím přemýšlí. "Nechcete na chvíli dál? Mari, běž prosím trochu urovnat obývák." Usmál jsem se na něj a lehce mrknul.

,,Samozřejmě," usmál jsem se a šel do obýváku. Vzal jsem obojek a strčil ho do nejbližšího šuplíku. Trošku jsem ještě urovnal polštáře na gauči a odnesl misku do kuchyně.

Zatím co Mari byl v obýváku, já dovedl šéfovou do kuchyně a udělal jí kafe. S tím jsme došli za ním. "Prosím, posaďte se a klidně se ptejte." Vybídl jsem ji a všichni jsme se posadili. "Tak.. ty si teda myslíš, že se brzy zvládne od tebe odloučit a žít normální život?" Podívala se mi do očí. Tady jsem musel odpověď hodně zvážit. "Myslím že ano ale jsme si oba nyní velmi blízcí přátelé a v mnohém si rozumíme. Pokud bude Mari chtít, zůstane tady.