Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 134. část

Spal jsem opravdu dlouho~ ale vůbec mi to nevadilo. Dokud jsem cítil miláčkovo teplo, bylo mi dobře~

Spokojeně jsem chrupkal a svého miláčka a ani se mi nic nezdálo.

Pomalu jsem se začal probouzet... Ale jen​jsem tiše zamručel a trochu víc se uvelebil. Nechtěl jsem Mariho budit a navíc mi bylo Takhle příjemně. Pak jsem ale uslyšel.. něco jako cvaknutí foťáku. "Mhh..?" Pootevřel jsem oči a podíval se ke dveřím. Byla tam Heylin.. ale i Sato, Kara s foťákem a děti. Všichni se usmívali a já se usmál taky. Páni, tolik mi chyběli~

,,Eeeh, Karo, řekl jsem to jasně už dávno. Žádný focení," zavrněl jsem rozespale.

"Promiň Mari, ale tohle bylo přání dětí. Chtějí tu fotku na noční stolek." Usmívala se a ukázala fotku dětem. Ty se zaradovali ale pak už nechali fotku fotkou a přiběhli k nám.

,,C-co?" zívl jsem, ale to už nás objaly děti. ,,Mamííí, tatíííí."

"mhh~ děti~" zavrněl jsem a objal je všechny i s Marim. Štěstím​mi steklo několik slz. "Tak rád vás vidím~"

,,Já taky. Co tady děláte?" zavrněl jsem a dal všem třem pusu na čelo.

"paní nás sem pustila!"

"Prej půjdeš brzy domů!!"

"Moc se nám stýskalo.."

"Maminka byla smutná.." mluvili jeden přes druhého. Pak k nám přišla i Kara a Sato. Nakonec i Heylin. "Dnes si​ vás tu ještě nechám ale zítra můžete domů. Budu ale ještě pár dní jezdit na kontroly a kdyby se cokoliv dělo, dáte mi vědět. Buď vy nebo zbytek rodiny." Broukla a já přikývl. "Moc za vše děkuji." Usmál jsem se.

,,To je jasné," usmál jsem se. ,,Asi si budete chtít promluvit. Vezmu vaše děti do své kanceláře," nabídla se Heylin a něco dětem pošeptala. Nevěděl jsem, co to bylo, ale děti šly hned s ní.

Usmál jsem se a stiskl jemně Mariho. "No.. já jsem ještě trošku mimo ale.. chce někdo něco říct?" Koukl jsem se na Mariho a pak i na Karu a Sata.

,,Já ano," broukl jsem. ,,Chtěl bych jen pro jistotu zopakovat, že jestli vás dva ještě jednou načapám před šukšukem u nás na gauči, vyhodím vás nahé z domu," uculil jsem se na Karu a Sata.

Vykulil jsem oči a podíval se na ty dva. Oba Ihned zrudli. Cožeeee?!

,,To víš zlato, našel jsem je polonahé líbat se na gauči," broukl jsem ,,A podle toho, co jsem slyšel, když jsem pak šel kolem pokoje pro hosty, bylo to divoký.

"M-ari.." schovala​ se Kara celá rudá k Satovi. No, já se opravdu nestačil divit. "Tak... To jsem nečekal.." Šeptl jsem nervózní z této situace.

,,V klidu zlato. Já jsem jim už vyčinil a nabídl jim alternativu, které se chopili."

Přikývl jsem a opět se podíval na ty dva. Ehh~ Kara je v tomhle hodně citlivá.

,,Takže je všechno dobrý." usmál jsem se.

"Tak jo." Dal jsem mu pusu na tvář. "Ještě někdo něco?"

,,Jsme rádi, že už jsi v pořádku," usmál se Sato a přitáhl si Karu do pevného objetí.

"To já taky. Už se moc těším domů. Obrázky mi vás prostě nikdy nenahradí."

,,Už se moc těším lásko," usmál jsem se a políbil ho.

Usmál jsem se do polibku a víc se Přitulil. Proležel bych teď celé dny~