Láska Na Hranici Šílenství

Láska Na Hranici Šílenství - 128. část

,,Masao, co se děje?" broukl jsem smutně a podal mu papír a tužku.

Vzal jsem si psací potřeby a chvíli koukal na ten papír. Nevěděl jsem co napsat. Na jednu stranu jsem moc chtěl ale na druhou stranu jsem nevěděl co.. pak jsem přeci jen něčím začal: Lásko, jsem zm-

Tam jsem asi chytil křeč do ruky a papír jsem tužkou protrhnul. Pustil jsem tužku i papír a dal si ruce na tvář. Co mám dělat když nevím co se děje..?

To, co jsem viděl, mě vyděsilo. Klekl jsem si k miláčkové a položil ruce na jeho. ,,Zlato . . . . chceš pomoc?"

Krátce jsem se na něj podíval. Pak jsem smutně, ale i vyčerpaně sklopil pohled a jen si opřel čelo o jeho rameno.

,,Bude to dobré zlato," šeptl jsem a začal ho hladit po zádech. ,,Najdu ti pomoc."

Uvolnil jsem se u něj a asi i usnul. Nevím. Opravdu nevím...

Po chvilce Masao usnul. Pomalu jsem tedy vstal, položil miláčka na zem a došel pro Sata. S jeho pomocí jsme dostali miláčka do postele a já šel za Karou.

Otevřel jsem oči a byl v lese... Neřešil jsem to a bezcílně se toulal. Po dlouhé chvíli jsem došel před divnou jeskyňku.. chtěl jsem ihned utéct, ale nešlo to a tak jsem se strachem čekal, jestli se bude něco dít.

,,Karo . .. . . bojím se, že Masao bude potřebovat psychologa," šeptl jsem sklesle a Kara mě objala. ,,Občas neví, co dělá," broukl jsem.

Stal jsem tam... Bál se.. nakonec ale vše zmizelo a já se zas probudil. Oddechl jsem si, ale pak z pod postele vyskočila černá ztrácející se postava a začala se pro mě natahovat. Kdybych mohl, řval bych, ale protože to nešlo, s děsem v očích jsem po posteli rychle couval, dokud jsem z ní nespadl. Ihned jsem se schoulil do klubka a doufal že mě ta věc nechá být. Díky vyčerpání ale stačila chvilka a já opět usnul.

,,Hele, Mari, znám dobrého psychiatra, který Masaovi pomůže. Půjdu mu zavolat," broukla Kara a šla do chodby.

Tentokrát se mi asi opravdu nic nezdálo a tak jsem už klidně oddechoval.

Sedl jsem si na židli a složil hlavu do dlaní. Ach jo.

Když jsem se probudil, už byla​ tma. Posadil jsem se a promnul si krk. Bolelo mě celé tělo..

Kara přišla po chvíli, že se zastaví psychiatr zítra, ale že se Satem pojedou zatím domů. Docela jsem je chápa, tak jsem neodporoval.

Vstal jsem ze země a protáhl se. Pak jsem šel pomalu na záchod, kde jsem se pohledem vyhýbal zrcadlu. Nevím proč...

Vzdychl jsem a po chvilce jsem se rozplakal. Chci zpět svého Masaa.

Šel jsem zpět ale cestou jsem se zastavil. Měl jsem.. docela hlad. Tak jsem se šel podívat co bych mohl sníst.

Nemohl jsem přestat. Proč se nám pořád něco musí dít?

I přes své rozpoložení jsem si nemohl nevšimnout pláče. Šel jsem za jeho zvukem a našel​ Mariho. Chtěl jsem k němu a obejmout ho, ale přímo za ním se objevila vysoká černá postava. Měla ten odporný úsměv a spoustu očí. Co mám teď dělat?!

Pomalu jsem s pláčem vstal a chystal se, že půjdu zkontrolovat Masaa, ale pro mé překvapení stál ve dveřích. A díval se za mě. Ale za mnou byla jen zeď. ,,Zlato? Na co se díváš?"

Tiknul jsem pohledem na něj a pak na postavu za ním. Co když Marimu ublíží?! Váhal jsem ale pak jsem se k Marimu rozeběhl, rychle ho vzal do náruče a co nejrychleji s ním utíkal k dětem aby jsme byli pohromadě. Ta věc byla hned za mnou....!!!