Marauders [CZ FF, 1]

64. Pocit prázdnoty

Dne patnáctého listopadu bylo v Zapovězeném lese nalezeno tělo Sarah Pondové, mladé lékouzelnice žijící v centru Londýna.

Podle zranění na jejím těle byla několikrát mučena kletbou Cruciatus a pořezaná řezací kletbou, zatím neidentifikovatelnou. S ní zemřelo i její nenarozené dítě, které čekala.

Bystrozorové potvrdili, že byla unesena ze svého pracoviště v pracovní době mužem jménem Brian Walters. Není však vyloučené, že se jednalo pouze o kamufláž a únosce si změnil podobu mnohličným lektvarem.

,,S velkou pravděpodobností byla unesena Smrtijedy a následně mučena kvůli informacím. Nevíme, zda něco řekla, ale pokud ano, tak až pod náporem mučení, kterému byla vystavena.

Pátráme po pachatelích, hlavně v řadách Smrtijedů, ale nelze vyloučit, že ji zabil někdo jiný, kdo k ní choval zášť a chtěl to nastražit na jeho přívržence. Její blízcí však zásadně odmítají myšlenku, že by ji někdo neměl rád.

Její tělo bylo nalezeno bradavickým klíčníkem a šafářem, Rubiusem Hagridem, nedaleko od okraje lesa. Je zřejmé, že její únosci chtěli, aby byla nalezena.

Po pitvě bude tělo předáno její rodině, aby se s ní mohli naposledy rozloučit," nechal se slyšet vedoucí Ústředí bystrozorů Jankins.

Ve stejný den byla také vyvražděna rodina McKinnonových, tentokrát zcela jasně Smrtijedy. Nad jejich domem se vznášelo Znamení zla, značka Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit.

Vedoucí bystrozorů také uvedl, že Sarah Pondová i Marlene McKinnonová patřily ke skupině lidí, jež se aktivně zapojovaly do boje se Smrtijedy.

,,Několikrát jsme obě dvě zahlédli na místě, které napadli Smrtijedi. Bojovaly proti nim s dalšími lidi, kteří odmítají jeho nadvládu," potvrdil pan Jankins s tím, že jména dalších členů neprozradí.

Dál nečetl. Zavřel noviny a hodil je zpět tam, kde je před tím vzal. Četl si je téměř denně a připomínal si bolestivou pravdu, že je Sarah opravdu mrtvá.

Od její smrti uběhlo již několik měsíců, které byly ty nejhorší, jaké kdy zažil. Žádný úplněk se tomu nevyrovnal a on věděl, že jeho bolest ještě neskončila.

Odešel z práce a odstěhoval se zpět k rodičům. Nemohl zůstat tam, kde společně žili a měli vychovávat jejich dítě, jejich dcerku.

Uzavřel se do sebe, nějakou dobu dokonce odmítal odejít z pokoje a vycházel jen tehdy, když nastal úplněk. Se svými přáteli se naposledy viděl na pohřbu a od té doby s nimi nekomunikoval.

Nešlo jen o něj a jeho žal. Už dříve, kdy ještě Sarah žila, se mu zdálo, jako by se mu začali stranit. Dával to za vinu probíhající válce a nebezpečí, které jim všem hrozilo. V nitru však tušil, že to není jenom tím, ale nemohl přijít na to, proč by se mu začali stranit.

,,Remusi!" Zvedl pohled od pohozených novin a podíval se na dveře svého pokoje. Nechtělo se mu vycházet, aby viděl lítostný pohled jeho rodičů. Ale musel, jinak by si pro něj jeho matka osobně došla.

Povzdechl si a vyrazil z pokoje. Sešel schody do přízemí, prošel krátkou chodbou a ocitl se v kuchyni spojenou s jídelnou.

Na stole se již nacházelo jídlo, ze kterého se kouřilo. Jeho otec seděl na svém obvyklém místě, zatímco jeho matka postávala u linky a vyčkávala, jestli se dostaví.

Když ho uviděla, mírně se usmála a posadila se ke stolu. Remus ji napodobil a beze slova vzal do ruky vidličku.

,,Dobrou chuť," popřál jim tiše a pustil se do jídla. Slyšel, jak si jeho matka zkroušeně povzdechla. Celý oběd proběhl v tichosti, stejně jako všechny ostatní od doby, co se k rodičům vrátil.

Už se chystal odejít, když ho zarazil otcův hlas.

,,Počkej ještě," řekl Lyal a protřel si kořen nosu. ,,Musíme si o něčem promluvit."

,,O čem?" vydechl Remus.

,,O tobě," odpověděl mu otec a střelil pohledem po ženě. ,,Smrt Sarah zasáhla nás všechny, o tom není pochyb. Není to však konec světa a ty se musíš sebrat a jít dál."

Remus na to nic neřekl. V duchu věděl, že má jeho otec pravdu, ale nechtěl si ji připustit. Bylo to až moc bolestivé si představit svoji budoucnost bez ní, když ji společně plánovali.

,,Zkus znovu požádat o místo, kde jsi před tím pracoval," poradil mu Lyal. ,,Samozřejmě tě odtud nevyháníme, klidně tu zůstaň, ale kdyby sis našel své bydlení, prospělo by ti to."

,,Nevezmou mě," zachraptěl. ,,Na každém oddělení jsou Smrtijedi a kontrolují ho. Jsem vlkodlak, mám to v předešlých papírech, takže mi nejspíš ani neodpoví na sovu."

,,Tak někde jinde," nevzdával to muž. ,,Na Příčné ulici se jistě najde nějaký krámek, kde budou chtít pomoct."

,,Zkusím to," slíbil a zvedl se od stolu. Bez dalšího slova se vydal zpět do vrchního patra domu.

----------------------------

Přestože bylo teprve kolem třetí odpoledne, nebe bylo zatažené, jako by se mělo každou chvíli stmívat.

Doufal, že se nerozprší. Procházel kouzelnickou vesničkou a mířil ke hřbitovu. Znal tu cestu zpaměti, a proto mu netrvalo dlouho, než se objevil u černé branky.

Se zavrzáním ji otevřel a vešel na půdu hřbitova. Branku za sebou zase zavřel a po kamenném chodníčku pokračoval víc do středu.

Několikrát zahnul, než se dostal tam, kam chtěl. Postavil se k hrobu čelem a klesl na kolena.

Sarah Evelyn Pondová a její nenarozená dcera

* 8. března 1960

† 14. listopadu 1980

Milující přítelkyně, kamarádka a dcera

Vytáhl hůlku a vyčaroval s ní kytici bílých růží. Nechal zmizet uvadlé květiny a nahradil je dalšími, čerstvými.

Nechal slzy, aby mu stékaly po tváři. Nestihli ani probrat jméno pro jejich holčičku. Měl v plánu koupit dům, ve kterém by jim nebylo těsno a kde by byli šťastní. Dokonce se odhodlával, že ji konečně požádá o ruku.

Jenže to se už nikdy nestane. Jeho milovaná Sarah byla nenávratně pryč, stejně jako jejich první dítě.

Rozbrečel se na plno. Přestože měl strach, že by jeho dcera zdědila vlkodlačí gen, těšil se na to, jak ji uvidí vyrůstat. Jak bude při tom, až se poprvé projeví její magie nebo jak si půjde v jedenácti kupovat hůlku.

Jeho otec sice řekl, že to není konec světa, ale on si to nemyslel. Připadalo mu, jako by ztratil úplně všechno, co kdy měl. Cítil se sám, stejně jako když byl dítě a nemohl si hrát s ostatními kvůli lykantropii.

Hřbitovem se prohnal vítr a rozfoukal Remusovy vlasy, které měl o něco delší, než normálně. Pocítil na tváři studené slzy, které náhle změnily směr.

Setřel je hřbetem ruky a popotáhl. Nevěděl, co komu udělal, že mu vzali všechno, na čem mu záleželo.

Za jeho prokletí mohl jeho otec, když urazil Šedohřbeta a ten se pomstil na něm. Když už konečně chvíli věřil, že má pravé přátele a pravou lásku, Sarah zabili a přátelé se k němu pomalu otáčeli zády, jako by byl Voldemortův zvěd.

Zůstal sám, jenom s rodiči, kteří tu pro něj sice byli, ale nedokázali zaplnit tu prázdnotu v jeho srdci.

Dnešní kapitola je kratší, stejně jako u FW, ale je zase taková emotivní a smutná, takže to snad tak nevadí.

Do konce nám zbývají pouhé dvě kapitoly, takže je možnost, že, jak to u mě bývá, dostanu chuť a energii a napíšu je rychleji a taky dřív vyjdou.

Informace k druhému dílu vám dám až po Character asku, který bude, jak jsem slíbila. 

Přeji tedy zbytek neděle a pevné nervy v dalším školním týdnu :)

Nikky