Marauders [CZ FF, 1]

16. Úplněk

Využili první příležitosti, která se jim ten podvečer naskytla, aby nepozorovaně proklouzli ven ze společenské místnosti i hradu samotného. Použili přitom jednu z tajných chodeb na hradě a Pobertova plánku, díky kterým se dostali přímo na školní pozemky.

Tma už zahalila okolí a dodávala tomu všemu tajemný vzhled, společně s vycházejícím měsícem. Ještě nebyl ve správné poloze, ale k tomu nezbývalo mnoho.

Petr se beze slov proměnil a začal ťapkat v krysí podobě sněhem směrem k Vrbě mlátičce. Tlapkou se dotkl speciálního uzlu, čímž strom znehybnil a umožnil ostatním nerušený průchod do jeho vnitřku.

Chroptící chýše vypadala stejně, jako si ji pamatovali z posledního úplňku. Dveře v pantech držely snad jen zázrakem, zdi a podlaha nesly nespočet škrábanců, závěsy kolem postele a oken byly roztrhány. To všechno se stalo během posledních pěti let, které tu Remus byl nucen trávit během úplňku.

„Měsíc je skoro nahoře," vydechl ztěžka Remus, který se postavil do středu místnosti. Pod teplým pláštěm měl na sobě pouze kalhoty, které už tak nesly známky velkého opotřebování.

Sirius, James i Petr mohli vidět, jak mu na čele vyrašil studený pot a jeho dýchání se zrychlilo. Remus znenadání padl na kolena, jak se mu roztřásla kolena i ruce. Jeho tělo se začalo měnit; tvář se prodlužovala ve vlčí čenich, záda se nahrbila a celé tělo se zvětšovalo, jak na něm postupně vyvstávaly šedé chlupy.

Chlapci na nic nečekali. Místo nich tam teď stáli majestátní dvanácterák, obrovitý černý pes a malá krysa.

Vlkodlak zaryl drápy do podlahy, zatímco zhluboka oddechoval. Trojice viděla nespočet přeměn jejich kamaráda a s jistotou mohli říct, že to nebylo nic příjemného. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Vlkodlak složil nohy pod sebe a lehl si, očkem pokukoval po jelenovi, psovi a kryse.

A potom, aniž by tomu cokoliv dopředu nasvědčovalo, vyrazil proti nim. Sirius, který se mu velikostí, drápy a zuby nejvíce rovnal, se vzpamatoval jako první a šel mu naproti. Instinktivně šel po krku, do kterého se také zakousl.

Vlkodlak bolestně zavyl a rozmáchl se dlouhou tlapou, kterou ze sebe psa sundal. Než stihl Sirius zareagovat, vlkodlak ho dalším máchnutím poslal ke zdi, o kterou se tvrdě narazil a upadl do bezvědomí. Než dopadl na zem, proměnil se zpátky do lidské podoby.

Vlkodlak se vítězně otočil na zbylá zvířata. James se chystal vyrazit, když se vlkodlak rozběhl opačným směrem, přímo ke dveřím.

James v duchu zanadával a vyměnil si pohled s Petrem, který dával jasně najevo, na co myslí. Krysa přikývla a přeměnila se do lidské podoby, zatímco James v té zvířecí vyběhl za vlkodlakem do noci.

„Tichošlápku, probuď se!" Petr zatřásl kamarádovými rameny, ale nic se nestalo. Sirius dál nehnutě ležel na zemi. Jenom pravidelné zvedání hrudníku ukazovalo, že je stále naživu. Vytáhl proto hůlku a vyřkl kouzlo na probuzení z bezvědomí, které se díky úplňkům povinně všichni naučili. Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo.

Sirius zalapal po dechu a vyšvihl se do sedu. Hlava se mu nepříjemně zatočila a žaludek zhoupl. Rukou se opřel o stěnu a na krátkou chvíli sklopil hlavu.

„Kde je Remus s Jamesem?" zeptal se zmateně, když si uvědomil, že jsou sami.

„Remus utekl, James běžel za ním," odpověděl. „Musíme mu jít pomoct."

Tichošlápek neváhal, ignoroval nevolnost i točení hlavy, a přeměnil se zpátky do psa, v jehož podobě vyběhl z Chroptící chýše. Petr ho následoval, ale byl o poznání pomalejší. Běžel podle pachu a sluchu, který měl v této podobě mnohem lepší.